Jiří Suchý – Sestra
...se jí divím. Dost se jí teda divím. V takovým lijáku se špacírovat až do velkoprodejny.
Jako by si máma nemohla vzpomenout na všechno najednou. Napřed: Kup jenom zet pé, teda jako základní potraviny, to je máslo, chleba, vejce a zdraví sílu najdeš v sýru. Jinak všechno doma mám. Pak se dá do průtrže, že by se potopila i archa Noemova a ona musí mít PRDOPEČ, teda prášek do pečiva. A Pavluška, miláček rodiny hned: „Maminko, já tam skočím.“ A vyvine se pravidelný dialog. „Proč ty, proč by nemohla jít Jana?“ „Ale já jsem hned zpátky, mami, já poběžím mezi kapkami.“
Mezi kapkama. Pch. Dělá ze sebe vzorné dítě. Všechno baští. Mámu, školu, přírodu, muziku. Vážně. Pavla je úplný napucánek ochoty. Utírá nádobí – ráda, dělá domácí úkoly – ráda, sbírá starý papír – ráda, chlubí se vysvědčením – ráda. Je o dva roky mladší a myslí si, že je napěchovaná moudrostí a líbezností. Dobře, ať. Zato já jsem líná, neochotná, sobecká a hloupá. Je to problém mít takovou sestru. Jako bych nemohla být jedináček. „Proč jdeš zase s popelem, Pavlo?; jak to slyším, hned mě začnou bolet zuby. Lehnu si na gauč a plánuju pomstu. „Jano, co z tebe bude? Je Ti 14, pochop to, věčně se nemůžeš flákat.“ To táta, kouká na mě zpytavě jako věštírna delfská. A já mlčím, dělám, že se mě to vůbec netýká, že je mi to putna. „Nemáš mi co říct?“ Ne, tati, nemám. Jsem prostě vyvrhel, stačí Vám to? To si samozřejmě jenom myslím. Něco takového vyžblebtnout, tak se přežene domovem tornádo. „Kdo si bude mýt krk?“ Pavla. Ať si ho umeje dvakrát, jednou i za mě. A bude to. Kdyby aspoň jednou přinesla kouli. Nebo čtyřku. Ale kdepak. Ona musí mít vždycky vyznamenání. Kdyby tak rozbila lustr. Ale to vždycky čeká jenom na mě. Mám obě ruce levý. A je to. Jdu mlčet na gauč.
To je pořád: „Podívej se na Pavlu, ani chvíli nezahálí!“ Nemám Pavlu ráda, ne, nemám. Řeknete: je to moje sestra. Ale kdyby Vám dávali dnes a denně sestru za příklad, tak by se Vám zadřela. Jako tříska. Jak o Pavle někdo mluví, hned cuknu koutkem. Ale ani si to neuvědomuju, ale cuknu. A táta s mámou hned hartusí: „Nedělej grimasy!“ Nedělám, to samo! Nejhorší je, když se sejde příbuzenstvo. To je pořád Pavluško sem, Pavluško tam. A co ty, Jano? Už ses polepšila? Co z tebe bude? – Metařka, vážení, metařka… Budu chodit s koštětem a zametat psí hovínka. – To bude príma.
Mezi kapkama. Pch. Dělá ze sebe vzorné dítě. Všechno baští. Mámu, školu, přírodu, muziku. Vážně. Pavla je úplný napucánek ochoty. Utírá nádobí – ráda, dělá domácí úkoly – ráda, sbírá starý papír – ráda, chlubí se vysvědčením – ráda. Je o dva roky mladší a myslí si, že je napěchovaná moudrostí a líbezností. Dobře, ať. Zato já jsem líná, neochotná, sobecká a hloupá. Je to problém mít takovou sestru. Jako bych nemohla být jedináček. „Proč jdeš zase s popelem, Pavlo?; jak to slyším, hned mě začnou bolet zuby. Lehnu si na gauč a plánuju pomstu. „Jano, co z tebe bude? Je Ti 14, pochop to, věčně se nemůžeš flákat.“ To táta, kouká na mě zpytavě jako věštírna delfská. A já mlčím, dělám, že se mě to vůbec netýká, že je mi to putna. „Nemáš mi co říct?“ Ne, tati, nemám. Jsem prostě vyvrhel, stačí Vám to? To si samozřejmě jenom myslím. Něco takového vyžblebtnout, tak se přežene domovem tornádo. „Kdo si bude mýt krk?“ Pavla. Ať si ho umeje dvakrát, jednou i za mě. A bude to. Kdyby aspoň jednou přinesla kouli. Nebo čtyřku. Ale kdepak. Ona musí mít vždycky vyznamenání. Kdyby tak rozbila lustr. Ale to vždycky čeká jenom na mě. Mám obě ruce levý. A je to. Jdu mlčet na gauč.
To je pořád: „Podívej se na Pavlu, ani chvíli nezahálí!“ Nemám Pavlu ráda, ne, nemám. Řeknete: je to moje sestra. Ale kdyby Vám dávali dnes a denně sestru za příklad, tak by se Vám zadřela. Jako tříska. Jak o Pavle někdo mluví, hned cuknu koutkem. Ale ani si to neuvědomuju, ale cuknu. A táta s mámou hned hartusí: „Nedělej grimasy!“ Nedělám, to samo! Nejhorší je, když se sejde příbuzenstvo. To je pořád Pavluško sem, Pavluško tam. A co ty, Jano? Už ses polepšila? Co z tebe bude? – Metařka, vážení, metařka… Budu chodit s koštětem a zametat psí hovínka. – To bude príma.