Už poněkolikáté na začátku školního roku se většina tříd druhého stupně naší školy zúčastnila adaptačního pobytu v Jedově u Náměště nad Oslavou. Polovina se ve dvoudenních pobytech vystřídala hned druhý týden v září a další počátkem října. S každou třídou jel její třídní učitel nebo učitelka.
Program byl zaměřen různě podle toho, jestli se jednalo o šesťáčky, kteří se po odchodu z národní školy začali teprve poznávat a kteří hledali své místo v novém kolektivu, nebo jestli šlo o sedmáky, osmáky, či dokonce o ostřílené deváťáky, kteří si už svou pozici vybudovali. Vždycky je co zkoumat a co vylepšovat. Děti se lépe poznaly, vyřešily se mnohé třídní problémy. Žáci poznali lépe své třídní učitele, kteří jsou na výletech určitě jiní než u tabule, a učitelé zase naopak lépe poznali své žáčky, kteří se mimo školu chovají jinak než při zkoušení nebo při písemkách ve školních lavicích.
Musím se přiznat, že jsem nejásala nadšením, když jsem se dověděla, že i letos se „adapťáky“ uskuteční a že bych se měla se svojí šestkou zúčastnit. Za prvé proto, že jsem zvyklá si všechny třídní akce plánovat a organizovat sama, a za druhé jsem měla docela nepříjemné obavy z toho, jak se shodnu s mladými pracovníky SVČ, protože pochopitelně patřím mezi příslušníky úplně jiné generace, než jsou oni.
Přiznávám také, že jsme mojí vinou poněkud zabloudili. Prostě jsme někde nepozorností sešli s trasy a cestu na základnu jsme si zdvojnásobili. Potom jsme ostatním tvrdili, že jsme jen chtěli lépe než oni poznat okolí, ale samozřejmě nám to nikdo nevěřil. I tato situace mi pomohla mé nové žáky, o nichž jsem prozatím věděla jen velmi málo, poznávat. Jejich snahu vzájemně si pomáhat, snahu pomoci mi vypátrat správnou cestu, jejich chování v době, kdy se dostavila únava nebo když se pracovníkům SVČ podařilo vypátrat nás v terénu a objevil se Honza s autem...
Ráda uznávám, že jsem se v počátečních úsudcích mýlila. Program, do něhož se děti s nadšením zapojovaly, byl velice dobře připraven a výborně bylo postaráno i o naše žaludky. Pravdivost mých slov potvrzují i výroky žáků.

Líbilo se mi seznamování s novými spolužáky. Hráli jsme různé zábavné hry. Líbily se mi. Nejlepší byla večerní hra, která byla napínavá a dobrodružná. Adaptační pobyt se mi líbil a jela bych ještě jednou. (Aneta Samlíková)

Líbily se mně všechny aktivity. Hry, nohejbal i program na celé středeční dopoledne. Myslím, že byli všichni spokojeni. Snad byla s námi spokojená i paní učitelka. (Aleš Odehnal)

Naše skupina šla neplánovaně „prohlížet okolí“. Pak už jsme měli prohlížení dost, protože jsme byli unavení a taky už nám došlo pití. Potom nás ale našel Honza... Bylo to tam moc pěkné a těším se na adaptační program v 7. třídě. (Jenda Dašovský)

Líbilo se mi i to, jak jsme bloudili, ale měli jsme z toho srandu, že prohledáváme okolí, a paní učitelka se snažila najít cestu... a přál bych si takový krásný výlet znovu. (Libor Chládek)

Adaptační pobyt se mně moc líbil. Nejvíc asi noční hra. Měli jsme zavázané oči a Aneta nás musela vodit. Bylo to těžké, ale zvládli jsme to. (Maruška Vlková)

Adaptační pobyt se mně moc líbil a bavilo mě to. (Adam Bubeník)

Taky jsme společně malovali náš třídní obraz. Každý tam dal kus sebe. Byl to hezký a poučný výlet. (Mirek Ondrášek)

Nejlepší byly různé hry. Při nich jsme se poznávali jako třída. Do her se zapojila i paní učitelka, což bylo taky prima. (Míša Janderková)

A jídlo bylo jako doma. Příště bych chtěl jet aspoň na týden. (Kája Kremláček)

Na adaptačním programu se mi nejvíc líbila noční hra. I ostatní hry byly moc dobré, ale tahle byla nejlepší. (Petr Fuchs)

Nelíbilo se mi jen to, že pobyt byl moc krátký. (Dominik Růžička)