Na začátku školního roku jsme zjistili, že zase pojedeme na adaptační pobyt. Všichni jsme se hned začali
těšit, protože loni to bylo super.
V den odjezdu 13. října nás čekala cesta autobusem (protože na trati do Bránic byla výluka), pak
vlakem a nakonec jsme museli jít asi čtyři kilometry pěšky. Normálně by to nic nebylo, ale ten
den bylo zima jako na Aljašce. Fučel ledový vítr, zábly nás ruce, a tak jsme šli rychle, abychom už
byli na chatě.
Došli jsme do Jedova , ubytovali jsme se a hned byla první aktivita. Protože venku začalo svítit sluníčko,
zkusili jsme jít ven. Vítr byl ale jako led a za chvíli dokonce začal padat sníh, takže jsme honem utíkali
do chaty. Další hry jsme potom hráli ve společenské místnosti. Byly to různé hry – Zoom, Pumpopáček, hádali
jsme osobnosti nebo názvy filmů... Všechny nás měly naučit poznávat sebe samotné a komunikovat mezi sebou.
Protože kvůli mizernému počasí odpadla noční hra, po večeři jsme zase hráli hru a pak jsme se dívali
na film.
Druhý den po dopoledním programu a po obědě jsme se začali balit. Nikomu se nechtělo.
Při cestě na nádraží do Náměště jsme byli nabalení jak cibule. Každý na sebe navlékl všechno,
co měl, protože zase začala velká chumelenice. Ve vlaku už bylo dobře, až na to, že nám ve Střelicích
ujel vlak, na který jsme měli přestoupit. Museli jsme hodinu čekat. Byli jsme dost utahaní, ale nakonec
jsme dojeli domů v pořádku.
Instruktoři Lucka a Tom byli fajn. A taky paní kuchařka – dobře vařila a chystala nám pořád teplý čaj,
abychom se zahřáli. Všechno se nám moc líbilo a těšíme se na další adapťák.
Na začátku školního roku se ve škole objevil Ondra ze SVČ a hned nám bylo jasné, že se pojede na
adaptační pobyt. "Hurá! Hurá!" začali jsme hulákat. A paní učitelka jen povzdechla: "No nazdar, co
mě zase s váma potká!"
Tentokrát jsme nejeli na začátku září jako loni, ale až v úterý 13. října. Ten den bylo sychravo a
zima jako v Rusku. Už na vlakovém nádraží v Ivančicích foukal silný a studený vítr. Autobusem jsme
odjeli do Bránic, pak vlakem do Střelic a odtud do Náměště nad Oslavou. Doprovázel nás Tomáš ze SVČ.
Všichni jsme s sebou vezli batoh s oblečením a spacák. Skoro všichni měli přiměřeně velká zavazadla,
až na nějaké výjimky. Náš spolužák K. K. vlekl batoh větší, než byl on sám. Samozřejmě, že v něm nevezl
teplé oblečení, ale „potřebné“ věci na jednodenní pobyt, jako notebook, dva páry reproduktorů, cédéčka...
Spolužačka A. R. kromě batůžku se svačinou a spacáku táhla za sebou dva kufry na kolečkách.
V jednom měla oblečení a druhý byl plný kosmetiky. Snad před tím vykoupila celou parfumerii.
Na chatě v Jedově jsme se vybalili a hned jsme začali plnit různé aktivity. Hráli jsme hry, které
měly rozvíjet naši mysl a zlepšovat komunikaci ve třídě. Nejvíce se nám líbila hra Osobnosti.
Adaptační pobyt se nám velice líbil, a to nejen proto, že jsme nemuseli do školy. Všechno bylo fajn,
až na to, že jsme nemohli být venku jako loni. Hráli jsme hry v jídelně nebo na pokoji, protože za
okny fučel vítr a sypal sníh jako o Vánocích.
Dík patří všem, kdo nám pobyt zorganizovali – Lucce, Tomovi, naší paní učitelce, Evě i paní Hájkové,
která s starala o naše žaludky.
A co bych k tomu dodala já? Všechno podstatné už snad napsali moji sedmáci.
Opravdu se mi v tom hrozném počasí nikam nechtělo, ale nemohla jsem pokazit nadšení dětí.
Loni (tj. v šesté třídě) byl program adaptačního pobytu zaměřen hlavně na vzájemné poznávání a
vytvoření nového kolektivu, letos na rozvoj osobnosti a komunikaci mezi lidmi, vzájemnou pomoc a
spolupráci.
I když jsem za uplynulý školní rok své žáky poměrně dobře poznala a „naučila jsem se číst“ jejich
povahové rysy i jejich chování, tento pobyt mě o ledačem poučil. V lavicích se děti samozřejmě mnohdy
projevují úplně jinak, než mimo školu.
Všichni, kdo si s sebou vzali teplé oblečení podle pokynů, přežili i nepříjemné zhoršení počasí ve zdraví.
Pokud se tedy dětem pobyt líbil a pokud jim přinesl nové zážitky a poznatky, pak tento adaptační program
splnil svůj účel.