Fotogalerie se skládá celkem ze 2 sad, níže se přepnete na další (Zlatý háček).


Někde jsem se dočetl, že štika má zploštělou hlavu připomínající hlavu kachny. Ta mnou chycená však vypadala naprosto jinak. Při jejím vytažení na břeh padaly od místních rybářů slova jako „malý žralok“, „krokodýl“… Někteří dokonce prohlásili (snad s trochou nadsázky), že do vody už nikdy nevlezou. Pamatuji na případ, jak asi půlmetrový „candátek“ na Brněnské přehradě znepříjemňoval zjara život plavcům. Hlídal totiž své teritorium s vajíčky a útočil po nohách koupajících se lidí. Ani si nechci představit útok na nohu od takové štiky. Ale raději již k samotnému příběhu.
Poslední středa a pátek v měsíci říjnu znamenaly ve školství podzimní prázdniny. Vypravili jsme se proto s celou rodinou na Vranovskou přehradu. Některým rokem jsme touto návštěvou u vody skončili. Letošní podzim tomu zatím nenasvědčoval, protože teplota vody se držela stále kolem 10° C, což je pořád ještě příznivé pro rybaření. Hned po našem příjezdu jsme byli informováni o „braní“ kaprů. To nás potěšilo, protože „vlastní vánoční kapřík“ chutná vždy lépe. A navíc jsme od Velikonoc kapra na udici neměli. Takže…

Vytáhli jsme loďku, bojku jsme umístili kousek od koryta řeky na hloubku necelých 5 m a zakrmili jsme. Ve čtvrtek ráno přišel první záběr – cejn 45 cm. Pak se až do oběda nic nedělo. Měli jsme dostatek práce na chatě, takže nás to až tak moc neznepokojovalo. Odpoledne přišla chvíle, kdy jsme chytili několik dalších pěkných cejnů. Vše se opakovalo i v pátek. Soused měl z cejnů radost a řekl, že je vyudí. My jsme však se synem čekali na kapří záběr, který se stále nedostavoval. Přitom z okolních rybářů nebyl nikdo bez kapra, dokonce si kapry vybírali. Nasazovali totiž i menší, a tak většina rybářů si odvážela kromě dvou pěkných „lysců“ také zážitky s několika dalšími kapry na udici, které pustili zpět do vody. Manželka nás neustále přesvědčovala, ať si jdeme sednout o 30 m dál, ať také něco chytneme, ale s tím jsme nesouhlasili. Nepatříme totiž k těm rybářům, které někdy pozorujeme kroužit na klidné vodní hladině, jak „hledají ryby“ echolotem. Mnohdy na nás volali, že kolem bojky nemáme žádnou rybu, ale my jsme nejednou do 30 min nachytali několik cejnů. Prostě nechodíme za rybou, ale čekáme. Někdy se to již vyplatilo, tak co dnes…??? Opravdu se tentokrát nic nedělo. A to se náš prodloužený víkend chýlil ke konci.

V sobotu 30. 10. 2004, 5 hodin a 30 min. vstal syn a vybídl mě, ať jdu k vodě s ním. Odmítl jsem tak brzy sedět u vody, a proto jde sám. Zatím to zakrmí, nachystá věci a já potom přijdu k hotovému. V 7 hodin a 30 min. jsem na manželčino pobízení přece jen vstal a jdu si tam také sednout. V 7 hodin a 45 min. jsem nahodil a syn odešel na snídani. Brzké ráno měl bez záběru. Po necelé půl hodině elektronický signalizátor „zapíská“. Nádherný záběr, říkám si. Vůbec ale netuším, co mě ještě čeká. Po zaseknutí poznávám, že to zase nebude kapřík. Ryba jede sama ke břehu a to bez jakéhokoliv zajíždění do stran. Odpor postupně zesiluje, ale není to boj. „To bude nějakej klacek“, myslím si. Nebylo by to poprvé, co jsem s cejnem vytáhl kus haluze. Dno se po srpnových povodních v roce 2002 v některých místech dosti změnilo (někde i k lepšímu). Asi 30 m jsem táhl „klacek“ bez problémů. Pak jsem viděl asi 5 m od břehu víření hladiny a něco dlouhého. Z dálky slyším syna, jak běží od chaty, a křičí, že tam mám velkou rybu. V tomto okamžiku tomu nevěřím. Snad to způsobilo pozdní rozednívání, mlha a také to snadné tažení ke břehu, ale rybu (natož štiku) jsem tam rozhodně neviděl. „Je to klacek na horním návazci a pod ním cejn“, povídám v klidu. V tom se ale vynořilo něco velkého na samotný povrch hladiny. Podívalo se to na nás… žádný skok, žádný rychlý pohyb – jen pomalý obrat o 180° a ladným tempem zpět do „tajemných hlubin“ Vranovské přehrady.

Teď jsem konečně uvěřil. To, co se mi zdálo jako klacek, je opravdu velká štika. Uhlíková udice byla ohnutá na maximum, ale co na to 3 roky starý silon, návazce, karabinky, malý háček na cejny? Když se nad tím zamyslím nyní, opravdu mohu hovořit o velkém rybářském štěstí. Několik desítek vteřin jsem nechal rybu ujíždět. Téměř naprostým zabržděním cívky jsem se ji po chvíli snažil zpomalit v ujíždění do koryta řeky. Podařilo se. Štika jako by na chvíli vše vzdala. Tahal jsem ji velkou silou a to zcela bez boje, odpor kladla jen hmotnost jejího těla. Asi 10 m od břehu se opět otočila o 180° a jemným zavrtěním ocasu byla o dalších 10 m dál od nás. Bylo mi jasné, že ten, kdo si tady určuje pravidla je ona – „paní štika“. Syn mezitím neváhal shodit boty, vyhrnout kalhoty a nachystat se pro případný skok do vody i s podběrákem. Bylo nám jasné, že klasickým způsobem ji na břeh vytáhnout nemůžeme. Jakmile by totiž „ucítila“ dno u břehu, mohla by jedním větším pohybem silon urazit. Manželka zatím značně rozrušená vše zaznamenávala na video digitálního fotoaparátu.

Když byla štika asi 3 m od břehu, vběhl syn do vody. Štika jako by celou tu dobu zdolávání sama asi netušila, co se to děje. Že by zdolávání brala jako hru? Vždyť ve vodě byla pánem ona, ona určovala pravidla života mnoha druhů ryb v její blízkosti. A teď …??? Syn jí strčil hlavu do podběráku, víc se tam ze štiky nevešlo. Druhou rukou ji chytil za ocas. Několika pohyby se ještě snažila dostat z tohoto sepjetí, ale to již byla vytažena na břeh. Teprve nyní jsme viděli, co je to za obra. Nic většího a silnějšího vytaženého z vody jsme v životě před tím neviděli. Začali se scházet rybáři s gratulacemi a nevěřícně koukali. První odhady její váhy se pohybovaly přes 20 kg. Kdo se s ní však vyfotil, poznal, že její váha je ještě větší. Mincíř na sumce, zapůjčený od souseda, ukazoval váhu mezi 20 až 25 kg, ale blíže k 25kg. Proto jsme po shodě s ostatními rybáři nechali zapsat váhu na 23 kg. Délka byla rovných 126 cm. Doba zdolávání nepřesáhla 10 min.

Během toho dne se u chaty vystřídaly dobré dvě desítky rybářů. Zpráva o velké štice se totiž rozšířila velice rychle. Mezi rybáři bylo i několik odborníků, a tak nám poskytli důležité informace např. o preparování hlavy, o její nadměrné váze pro nezvykle velký přísun potravy, o malých zubech, které se prý po určité době obměňují… Také syn prohlásil, že jeho štika chycená před dvěma roky (rovněž na kuličky do polévky) o délce 90 cm, by se do ní vešla alespoň 4x. Cejna kolem 40 cm, kterého jsme našli v její trávicí soustavě, byl důkazem její síly v říši ryb.

Podle některých rybářů byla ona příčinou toho, že na místo, kde měla své teritorium, se žádný kapr nedostal. Nevím, co je na tom pravdy, ale mohu potvrdit, že další (již listopadový) víkend jsme já i syn konečně chytli vytoužené „vánoční kapříky“.

„Bájná“ hranice 20 kg váhy štiky byla překonána v r. 1988 a to o více jak 7 kg ne náhodou právě na Vranovské přehradě (zdroj: Rybářství 8/95). To potvrzuje, že tento revír představuje lokalitu skrývající řadu nejatraktivnějších rybích druhů.

Strana:[1]  Strana [2]