ZŠ T. G. Masaryka Ivančice, Na Brněnce 1, okres Brno-venkov, příspěvková organizace
Ve školním roce 2008/2009 organizovali učitelé ČJ několik soutěží. Nejdříve se konalo školní kolo, kterého se zúčastnili všichni žáci 2. stupně. Proběhlo ve třídách, kde byli vybráni nejlepší recitátoři, kteří se dále představili svými výkony ve školním kole. Vítězové postoupili do okrskového a oblastního kola.
Dalším prověřováním znalostí se stala olympiáda. V oblastním kole naši školu zastoupili vítězové školního kola.
MV ČR vyhlásilo soutěž „Svět očima dětí“. Cílem preventivně – vzdělávacího projektu byla prevence sociálně patologických jevů a zvyšování informovanosti z různých oblastí prostřednictvím tvůrčí činnosti dětí. Naši žáci psali na téma : Mobilní telefony a kyberšikana.
Posuďte sami práce žákyň ze 7. A třídy, a to Kristýny Eibelové a Kristýny Macíkové, které byly do soutěže zaslány.

Za předmětovou komisi ČJ Mgr. M. Mašová


Šikana v době mobilů
Kristýna Eibelová


Od mala mi každý říká jednu moudrou větu.
Špatný je, kdo zle se chová k okolnímu světu.
Šikana je nad to horší, protože je nejen zlá,
ale k těm, jimž ubližuje, je i hodně zákeřná.

Šikana je lidem známá po celičkém světě.
Oběť ničí hrubou silou, skryje se ve větě.
Ten, kdo druhé šikanuje, dává návod zlého,
pokud ho pak napodobíš, bereš příklad z něho.

Jenom slaboch se k ní sníží, nebo kdo si nevěří.
Jestli se jí bude dařit, charaktery prověří.
Šikana je hrozná věc, provádí ji jen pitomec.
Agresor je jenom srab, proto má šikanu rád.

To, že oběť je vždy na dně, agresor bere dost kladně.
Šikana je věc moc podlá, agresorovi však bodla.
Tvrdě se však trestá, před rokem i dneska.
Musí se však objevit a navenek projevit.

To však velmi těžké je, proto se nic neděje.
Oběť – dítě, dospělý pramalou má naději,
že se cesta z téhle kaše přece jenom ukáže
a kdo muka mu způsobil, tomu se to zakáže.

Mobil, to je fenomén, v počtu funkcí on je nej.
Učitelé, dospělí nejsou rádi zvěčnělí.
Fotí, volá, nahrává, moc šancí jim nedává.
Vždy v nemožné pozici, nemaj úsměv na líci.

Děti se ho nebojí, nosí si ho do školy.
Kdo má lepší, ten je cool, tak proč by si ho vypnul.
Vždyť v hodinách pomáhá a učivo nahrává.
Když se úča nedívá, jak tahák se užívá.

Pak kantora vytočíme a hbitě to natočíme.
V ruce všechny trumfy máme, na slušnost se nedíváme.
Zakřičíme – to je známé, na práva se odvoláme.
Učiteli! Strach z nás měj! S technikou nám teď je hej!





Eliška
Kristýna Macíková


Jako každé ráno jsem vstávala o půl sedmé. Slezla jsem ze schodů a šla do koupelny. Nasoukala jsem se do nových úzkých džínů a červeného trička. Z kuchyně se ozval mámin hlas: „Katko, už je sedm, pojď se najíst, připravila jsem palačinky, na lince máš svačinu. Už musím jít, měj se hezky, ahoj.“ „Jo, jo čau.“ Najedla jsem se a pak mě táta vzal do školy.
Když jsme přijeli ke škole, už na mě čekala Klára s Luckou. Klára ihned vyskočila z lavičky a volala: „Ahoj, Katko, jaký byl víkend?“ Přišla jsem k nim a se zívnutím jsem zamumlala: „No, víkend nic moc, ale byla jsem nakupovat, tak se to dalo snést.“
První hodina uběhla velice rychle, seděla jsem s Klárou, takže jsme kecaly o všem možném. Druhou hodinu jsme měli mít češtinu, ale ta nám odpadla kvůli tomu, že nám šli vyprávět o šikaně jako každej rok. Moc jsem to neposlouchala, je to vždy to samé, ale je to dobrá ulívárna. A třetí hodina ájina. Ani jsem nevěděla, co děláme. Měli jsme supl, tak si každý dělal, co chtěl. Vtom všichni zmlkli, protože uslyšeli hlasité klepání. Do třídy vklouzla ředitelka a za ní stála nějaká holka. Všichni ihned vstali. Když třída ztichla, ředitelka spustila: „Děti, to je Eliška Krátká, přišla z Prahy a bude s vámi chodit do třídy.“ Pak se rozhlédla a řekla: „Sedni si třeba ke Kláře, teď je tam volno.“ Holka mlčky přišla k lavici a posadila se. Všichni na ni udiveně koukali, ale pak se zase normálně bavili. Hned jak zazvonilo, rozběhli se všichni k její lavici a chrlili otázky: „Jak se máš? Jaké je žít v Praze? Líbí se ti tu? Kde bydlíš?“ Nachystala jsem se na hodinu a čekala, kdy přijdou Klára s Luckou. Ale nepřišly! Celou přestávku se motaly kolem té holky! Tak uběhl celej den. Hrozně mě to štvalo. Byla jsem ráda, že už skončila poslední hodina.
Před školou mě doběhla Klára a konečně mě oslovila. Ptala se, proč jsem o přestávce za nimi nepřišla. A potom mlela o tom, že Eliška je moc fajn a že má její číslo a taky že půjde k nim, jestli prý nechci s ní. Rychle jsem si vymyslela nějakou výmluvu, proč nemůžu. Myslím, že to bylo, že musím pomoct mámě s obědem, nebo tak něco. Když mi několikrát zopakovala, že můžu přijít k Elišce s ní jindy, tak už jsem jí měla plné zuby. Rychle jsem nastoupila do auta a zabouchla dveře.
Když jsem druhej den vystoupila před školou z auta, na lavičce nikdo nebyl. Přemýšlela jsem, jestli onemocněly, anebo zaspaly. Ale když jsem přišla, už byly ve třídě, seděly kolem Elišky a smály se. Po chvíli jsem Kláře naznačila, ať jde za mnou. Líně se zvedla, ale přišla: „Jé, ahoj, Katko.“ Zamračila jsem se. „Jak to, že jste nečekaly?“ Klára se poškrábala na hlavě a řekla: „No, venku byla hrozná zima, víš, proto, nezlob se.“ Po chvíli jsem se uklidnila: „No jo. A sedneš si se mnou na matiku?“ Chvíli přemýšlela a potom kuňkla: „Promiň, já dnes sedíim s Eliškou, ale jestli chceš, sednu si s tebou třeba na češtinu.“ Zas jsem se zamračila a pak jsem si nahlas odfrkla: „Ne, vůbec, já vlastně dneska chci sedět sama.“ Klára se ke mně shýbla a pak slabým hlasem řekla: „Vážně ti to nevadí? Já klidně budu sedět s tebou.“ Pokusila jsem se o úsměv: „Ne, vůbec to neva, čau.“ Ale doopravdy mě to pěkně štvalo. Lucie byla taky naštvaná, ale ne kvůli tomu, co já, ale že nemůže sedět s Eliškou. Ani o přestávce za mnou nepřišly.
Mamka už byla doma, když jsem vešla. Koukala na pořad Chraňte svoje dítě. Je to ulítlej pořad a navíc se tam zas jednalo o šikaně. S hlasitým bouchnutím jsem si sedla vedle ní na pohovku a uraženě jsem spíš zavrčela než řekla: „Pane bože, už zase šikana, to nemůžou vymyslet něco novýho?“ Mamka mě objala a zašeptala: „Ale copak, broučku, kdopak tě naštval? A navíc, pořad o šikaně není zbytečný, je to bohužel velmi rozšířené a mnohé děti neví, co v takové situaci vůbec dělat, a ještě k tomu se rozšiřuje ta hrozná kybernetická šikana. No, není to hrozné, aby se člověk bál zvednout mobil!“ Rychle jsem se vymanila z mámina objetí. „No jo, mami, ty bys mohla dávat přednášky u nás ve škole.“ Svižně jsem se vymrštila z pohovky a utíkala po schodech nahoru. Mamka se tomu jen zasmála. Udělala jsem si úkoly a pak jsem chvíli koukala na bednu.
Další den byl stejný jako předchozí dny. Všichni kolem ní poletovali, v tělocviku byla taky za hvězdu, všichni pořád opakovali: viděli jste Elišku, skočila čtyři metry, ta je ale šikovná. No co, kvůli tomu, že je dobrá v těláku, není lepší než já. Sakra, někdo by jí měl dát za vyučenou, aby si nepřipadala jako bohyně, ale jak? Vtom jsem si vzpomněla na mámino kázání! Jindy to beru za ztrátu času, ale teď mi to může pomoct. Jo, napíšu jí pár esemesek, aby se zklidnila, vše se vrátí do starejch kolejí a bude to fajn. Ze školy šla Klára sama, protože Eliška musela k zubaři. Toho jsem využila. „Ahoj, Klári, prosím tě, dáš mi Eldino číslo, já se s ní chci domluvit na té návštěvě, víš, jak jsem ji prošvihla.“ S úsměvem vytáhla papírek a začala na něj čmárat. „No jasně, jo, a když se domluvíte, tak řekni a půjdem spolu, ju?“ Strčila jsem si papírek do kapsy: „Jo, jasně a dík.“ V noci jsem se odhodlala k první esemesce. Stálo tam něco podobnýho, jako ať se drží dál od spolužáků a ať si nehraje na královnu, když je doopravdy ubožačka. V noci jsem jí pak ještě poslala podobný tři.
Ráno jsem jí zase psala, o něco drsněji, že sem nepatří, že se s ní všichni baví ze soucitu a tak. Když jsem vstoupila do třídy, zdála se rozrušená, roztěkaně bloudila očima po třídě. Byla jsem šťastná, můj plán zabral, nikdo si jí nevšímal! Rozhodla jsem se, že jí ještě něco napíšu a udělala jsem to. Psala jsem jí každej den několik esemesek, dokonce jsem jí několikrát prozvonila. Tak jsem to dělala celý týden. Když jsem po víkendu přišla do školy a viděla ji, jak schoulená sedí na lavici a v rukou křečovitě svírá mobil, uvědomila jsem si, že jsem zašla moc daleko. Rozhodla jsem se, že toho nechám. Ale vtom přišla do třídy ředitelka a vedle ní stála Klára. Najednou jsem zpanikařila. Ředitelka si mě odvedla do ředitelny, všechno jsem jí vyklopila, několikrát za mnou přijeli i policajti. Ale kvůli tomu, že jsem se přiznala a navíc jsem slíbila, že se to nezopakuje, jsem vyvázla s dvojkou z chovaní.
Ale hned druhý den mi všichni spolužáci dali napít z hořkého kalicha! Ukozavali na mě, smáli se mi, nebo se mi vyhýbali. Davem prošla Eliška a mířila ke mně. Pomyslela jsem si: jde mi vynadat nebo mě pohrdavě přejde, ale co, vždyt si to zasloužím. Ale ani jedno neudělala. Přímo přede mnou se zastavila a usmála se slabým hláskem a pak promluvila: „Ahoj, Katko, víš, já myslím, že bych ti mohla odpustit. Klára říkala, že seš fajn holka, akorát jsi žárlila a trochu jsi to přehnala. Tak co, začneme znova?“ Nechápala jsem to, myslela to vážně upřímně? Místo aby mě odsoudila, tak se se mnou chtěla skamarádit. „Jestli chceš, tak ti budu moc vděčná.“ Po nějaké době jsme se vážně skamarádily. Sice dost lidí na mě kouká jak na vraha, ale i přes to jsem ráda. Kdybych poslechla Kláru, tak jsem si ty všechny scény mohla odpustit. Mamka mi od té doby moc nevěří a musela jsem se jít omluvit Krátkým, ale i tak mám teď dvě úžasné kámošky – Elišku a Kláru. Z Lucky se stala třídní dámička a nikdo ji nemá rád. Stejně je zvláštní, jak se vše umí proměnit. Chtěla jsem ji jen trochu vyplašit a stala se z toho šikana. Je těžké poznat hranici šikany, dokud ji nepřesáhneš.