ZŠ T. G. Masaryka Ivančice, Na Brněnce 1, okres Brno-venkov, příspěvková organizace
Příběh, který vám chci vyprávět, se mi stal v době, kdy jsme v dějepise probírali egyptskou kulturu. Vše začalo jednoho večera, když jsem ulehla do své postele. Usínám. Najednou se přede mnou objeví velké dveře. Se skřípěním je otevřu. Vzápětí vcházím do místnosti, která vzhledem připomíná laboratoř. Spatřím přicházet vědce, který mě vší silou táhne do nějakého přístroje. Ach, bože, co teď? Celá se točím. Ufff, konečně to přestalo. Ovšem něco tu nehraje! Kde to jsem? Co je to tu za podivné lidi? Jako bych se ocitla někde v Egyptě. No moment, tohle je opravdu Egypt! Támhle vidím Nil.
Rozhodnu se projít ulicemi blízkého města. Z útržků rozhovorů kolemjdoucích se dozvím, že tohle město nese název Veset. Pomalu kráčím a rozhlížím se kolem sebe. Okamžitě se však stávám středem pozornosti, protože všichni se diví mému oblečení. Projdu sotva dvě ulice a už mě obklopí vojáci, kteří mě chtějí odvléct do paláce. Bráním se. Nakonec však odcházím smířená se svým osudem.
To už ale vstupujeme dovnitř do paláce, kde se to jen třpytí zlatem. Ze schodů ke mně přistupuje sám velký faraón Tutanchamon. „To je můj konec,“ říkám si v duchu. Ale faraón se ke mně sklání. Nevycházím z údivu. Rychle pochopím, že téhle situace musím využít. Na jeho otázku, kdo jsem a kde jsem se tu vzala, rychle odpovím, že jsem posel budoucnosti vyslaný bohem Amonem. Podle reakce faraóna zjišťuji, že tento risk mi vyšel. Ihned jsem si získala jeho náklonnost.
Za pár dnů, které jsem zde strávila, jsem se dozvěděla zajímavé věci. Sám faraón mě zasvětil do tajů starodávného egyptského lékařství, které je na neuvěřitelné úrovni. Poté obdivuji pyšnou krásu budov, různých chrámů, pyramid či sfing. Jak jen dokázali postavit bez techniky takové nádherné stavby?
První dny se cítím jako v pohádce. Přepychové šaty, zlaté náhrdelníky, náramky, prsteny, náušnice... Jako by mi zatemnily mozek. Po pár dnech jsem si začala všímat spíše lidí kolem, jejich chování a vlastností. Stále častěji se mi vybavovala faraónova rada, kterou mi dal hned na začátku – a to taková, že je důležité dávat si velký pozor na lidi, protože nikdy nevíme, co si na nás vymyslí.
Jednoho krásného sluncem provoněného rána mě probudil faraónův hněv. Z jeho paláce byla ukradena nejcennější soška bohyně Hathor. Podezření ihned padlo na mě. Ze strachu jsem okamžitě utekla z paláce. Schovala jsem se v nedaleké úzké uličce. Už nemohu běžet, choulím se do klubíčka, schovám hlavu do dlaní. Stále ale slyším dusot vojáků, který se přibližuje. Je stále hlasitější a hlasitější...
Vtom sebou trhnu. Zmateně se rozhlížím kolem sebe a s úlevou zjišťuji, že to všechno nebylo nic jiného než pouhopouhý sen.

Vlaďka Slabá, 9. B