Když začaly velké prázdniny, netěšila jsem se na nicnedělání a na zasloužený odpočinek od školy, ale na polovinu července, kdy mě čekal můj den D. Tedy abych byla přesnější – narozeniny.
Bylo teplo a slunečno a já věšela balónky na velikou moruši před domem. Měla přijít teta s dětmi a prarodiče. Tatínek už rozžínal oheň na grilu a máma připravovala maso. Celý den probíhal poklidně a celá rodina byla veselá. Sestřenice s bratrancem pobíhali kolem ohně. Ovšem dokud je teta nezarazila. To aby se nechtěně nepopálili.
V podvečer přišla řada na dárky. Postupně za mnou přicházeli všichni členové rodiny a přáli mi. Přiběhl i malý Adámek a dal mi k narozeninám lízátko. Totiž myslela jsem si, že mi je dá. Rozpačitě mi lízátko podával, ale v půli cesty k mé dlani křikl: „Moje!“ A utekl. Celá rodina se dala do smíchu.
Po chvilce ke mně přistoupila maminka: „Tu máš dárek od nás.“ Koukla jsem do proutěného košíku a co nevidím. Malinká bílá kulička na mě mžourá modrýma očičkama. „Děkuji!“ zvolala jsem šťastně. Už dávno jsem si přála zvířátko, které bych mohla mít ve svém pokojíčku.
Kočičku jsem ubytovala hned vedle své postele. Líbilo se jí tam. Po několika týdnech, když už byla o něco větší, jsem se vracela pozdě z tělocviku. Zastavila jsem se za dveřmi svého pokoje. Co to slyším? Jakoby v mém pokoji něco praskalo, nebo se spíš trhalo? Pomalinku otvírám dveře. „Kšá!“ vykřiknu. Simba, jak jsem malé klubíčko pojmenovala, spokojeně leží na zemi a packami šátrá po jemném závěsu poličky. Jakmile jsem na ni vybafla, lekla se. A už je všechno ztracené! Závěs letí na zem a polička hned za ním. Simba se lekla ještě víc. Skáče na okno, ale ouha! Tam je květináč. Tedy byl, teď už není! Ale hlína, hlína je všude, kam se jen podívám. Kočka letí dál jako neřízená střela. Lampička, stojánek na fotky a další květináč. Vše leží na hromadě. To je konec!
Byla jsem sice nazlobená, ale vše se dalo do pořádku a život šel dál. Přece jenom je Simba můj mazlíček a mám ji ráda. Všechno se zase vrátilo do starých kolejí. Ale máma mi jednou řekla: „Simba je napůl pes, nesmí se nudit.“ Pravdivost jejích slov se brzy potvrdila.
V sobotu hned od rána pršelo. Vzala jsem si tedy deštník a honem utíkala nakoupit. Jen aby bylo ještě otevřeno! Když jsem se vrátila, čekal mě šok. V rohu pokoje byl koberec rozdrápaný na cucky. Písek z kočičího záchodu úplně všude a to nemluvím o květinách, které se ještě nevzpamatovaly z minulého incidentu. „Tak to teda ne! Za takovou chvilku, co jsem byla v obchodě, dokážeš zrušit celý můj pokoj? To chce radikální řešení!“
Hned druhý den jsem Simbu přestěhovala ven a začala jsem silně uvažovat o novém zvířátku. Tentokrát ovšem o plyšovém...