Podzim mám ráda z mnoha důvodů. Za prvé jsem se v něm narodila, za druhé mě teď netrápí moje alergie – teda až na rýmu – a navíc, podle mě, je Podzim velký umělec. Jak malíř, tak dramatik i herec. Vše v jednom.

Už se chystá velký podzimní muzikál. V první části představení tančí nitky babího léta v slábnoucích slunečních paprscích. Lehce se vznášejí jako pára nad hrncem a k tomu jim ještě prozpěvují ptáci: „Píp, píp, píp, škola už tu zase je, píp, píp, mnoho školáčků už se nesměje, píp, píp, studenti si lámou hlavy, píp, píp, zima už je skoro tady.“

Druhé dějství. Je noc. Podzimní hvězdná obloha pěje krásné písně slunci. Jsou to ukolébavky. Hvězdy, ty perly v modrém nekonečnu, zpívají všemu, co poslouchá, a uspávají přírodu. Musí si odpočinout. Je vyčerpaná, zesláblá. Čeká je dlouhé, dlouhé uspávání...

Opona se zvedá potřetí. A najednou víření zprava, zleva... Co to je? Rychle to létá a je toho moc! Ladné vypočítané pohyby beze srážky! Černá křídla! Pozor, letí! Ale kam? Už vím! Vlaštovky se houfují a letí pryč. Na jih.

Ó, ten barevný balet! Lístky a vítr dokáží úžasné kousky. Otočka, pirueta, zvedačka a skok – podávají skvělý výkon. Míhají se listy, tedy tanečnice v červeném, oranžovém, žlutém a hnědém odění. Tančí zajímavé a složité kreace. Přichází velké finále! Vše se zpomalí, ochlazuje se...

Ale najednou to vypukne! Vichr víří listy. Vichřice vane, fouká, vyluzuje zvláštní tóny. Přilétají do černého smutku ustrojené vrány. Nad vší tou nádherou se najednou rozplakalo nebe. Ale co to? Je plno bláta a listy se už nevznášejí. Jen smutně leží a na cosi čekají. Padá první sníh. Je tu zima.

Padá opona. Přichází aplaus. Úchvatné představení končí. Já se nemůžu dočkat dalšího. Bohužel ale zase až za rok.