Každoročně chodíme s dětmi na programy organizované SVČ v Ivančicích. V pátek 13. 11. 2009 žáci 3. A navštívili program s názvem „Nehoda není náhoda“. Ačkoli u pověrčivých lidí budí pátek třináctého respekt, my jsme se nebáli a vydali jsme se plni očekávání do centra města.
Celý program byl zaměřen na prevenci úrazů – rozvoj schopnosti předcházet nebezpečí. Slovo prevence nám znělo zcela cize, ale brzy jsme pochopili, že se s ní denně setkáváme prostřednictvím úsilí našich rodičů i pedagogů. Díky modelovým situacím z každodenního života jsme se snažili odhadnout své síly. Všechny naše aktivity směřovaly k ochraně našeho zdraví – nejcennějšího daru každého z nás.
Vždyť právě malým dětem hrozí ty nejtěžší úrazy. Mnoho úrazů není náhodných, stačí málo a můžeme jim předejít. Jak docílit toho, aby pro nás byla škola i náš domov a jeho bezprostřední okolí ještě bezpečnější? Právě na tyto otázky jsme hledali odpovědi, živě jsme diskutovali.
Většina aktivit byla praktických. Rozdělili jsme se vždy do dvou skupin. Nejprve jsme nacházeli nebezpečné předměty rozmístěné v učebně. Sepsali jsme jejich seznam. Vysvětlovali jsme, proč pro nás představují nebezpečí, jak se v podobných situacích – při kontaktu s objevenými věcmi máme zachovat.
Při další skupinové práci jsme pracovali s obrázky, na nichž jsme spolu s rodinou Neplechových trávili čas doma a putovali jsme i na výlet. Obrázky byly plné nebezpečných situací, jež jsme popisovali a opět jsme hledali varianty, jak se zachovat správně a předejít tak možnému úrazu. Nechybělo ani připomenutí správné výbavy kola, protože každý z dětí tráví jízdou na kole mnoho času. Zjistili jsme, že naše výbava není zdaleka dokonalá, je co vylepšovat.
Žákům se velmi líbila činnost, která simulovala nebezpečí úrazu hlavy. Využili k tomu jablka. Silou naráželi jablíčka na ostré rohy v místnosti, názorně si ověřili, jak málo nás dělí od velmi vážných úrazů, kolik nebezpečí ve svém okolí přehlížíme.
Na závěr jsme každý dostali kartičku s popiskou. Přidělovali jsme ji k nově rozmístěným nebezpečným předmětům – modelům zbraní, injekčním stříkačkám, plechovkám atp. Zvládli jsme to na jedničku.
Úplnou tečkou byly opravdu děsivé obrázky jednotlivých úrazů. Bylo vidět, že na děti silně zapůsobily. Všichni jsme si odnesli mnoho prožitků, pěkné omalovánky a pamětní certifikát. Mně nezbývá než si přát, abychom si na vyřčená slova týkající se bezpečnosti zdraví vždy vzpomněli dříve, než vyvedeme věci, které nelze vzít zpět.
Všem bych chtěla přát: „Nechť Vás potkávají jen samé dobré náhody a vůbec žádné nehody.“