ZŠ T. G. Masaryka Ivančice, Na Brněnce 1, okres Brno-venkov, příspěvková organizace
To byl ale trapas!

Nějaký trapas se stal určitě každému, ale já bych se bývala v té chvíli nejraději propadla několik metrů pod zem. A co se vlastně stalo?
Začalo to docela nevinně. Jely jsme zrovna s mažoretkami na vystoupení do Rakouska, kde každoročně probíhají slavnosti vinobraní. Ráno jsme dorazily do Rosic, kde už stál autobus připravený na cestu. Ani ne po hodině jsme byly na místě. Pořadatelé nám ukázali šatnu a my jsme se s holkami mohly začít oblékat a česat.
Vyšly jsme už nachystané a zařadily jsme se do průvodu procházejícího městem. Svoji trasu skončil na náměstí, na kterém bylo opravdu hodně lidí. Trochu mě to znervóznělo. Ovšem řekla jsem si, že tohle vystoupení bude jako každé jiné, proto se nemám čeho bát. To jsem ale ještě nevěděla, co mě potká.
Za hodinu jsme se všechny nachystaly na vystoupení a čekaly, až pořadatelé přednesou proslov, po němž jsme měly vystoupit. Zazněla poslední slova úvodní řeči, my jsme napochodovaly do prostoru určeného k vystoupení a seřadily se na začátek skladby.
A jdeme na to! Všechno probíhá stejně jako jindy. Blíží se půlka, když vtom se mi najednou zasekne podpatek o kostým. Snažím se ho vyprostit. Ani náhodou! Ještě krok a padám. Chytám se kamarádky. Ta letí se mnou a společně se válíme po zemi. Všichni lidé okolo se smějí. Jenže my obě jsme červené jako rajče. Nejraději bych se viděla na druhém konci světa! Taková hanba! Rychle vstáváme a pokračujeme v tancování s ostatními holkami, které se nám strašně smějí. Samozřejmě, máš-li smůlu, ostatní se na tvůj účet ohromně pobaví!
Po skončení skladby trenérka jen nevěřícně kroutila hlavou. „To se může stát jen tobě!“ řekla a začala se smát. Raději jsem odešla pryč, aby si ty průpovídky nechala pro sebe.
Teď, když si na tuto příhodu vzpomenu, musím se také zasmát. Tenkrát mi ale do smíchu nebylo ani trochu. Takový trapas se opravdu může stát jenom mně!
Markéta Salajková, 9. C


Můj největší úlovek

Bylo páteční odpoledne a strašná nuda. Otráveně jsem seděl doma a v duchu jsem si říkal: „Co teď budu dělat? Přeci se doma neunudím k smrti!“ A tak jsem se rozhodl, že půjdu na ryby.
Už mám s věcmi nakročeno z našeho domku. Zastavím se. A je to v čudu! Vždyť nemám žížaly! Ale hned jsem situaci vyřešil. Sedl jsem na svou motorku a svištěl jako o závod k malému neslovskému potůčku. Dorazil jsem na mé tajné místo a nakopal si těch malých potvůrek na celý večer.
Konečně jsem se mohl vydat k rybníku. Nachystal jsem si všechno potřebné a začal chytat. Seděl jsem u vody dost dlouho, ale ani záběr. Pomalu se už chýlila doba, kdy jsem musel jít domů. Byl jsem pořádně zklamaný, že jsem nic nechytil. Naposledy jsem nahodil a čekal, jestli mi něco zabere. Pořád nic. Pomaličku jsem začal balit a chystat se k odchodu. Najednou píp, píp! Otočím se. Něco bere! Chci vzít udici, ale zakopnu a padám. Co teď? Udice už je pomalu ve vodě! Chytím ji? Nakonec jsem ji popadl a opatrně přitahuji rybu ke břehu. Co to asi bude? Koukám a nevěřím svým očím. Je to sumec! Chvíli jsme spolu bojovali, ale nakonec si dal říct. Vyfotil jsem si ho a pustil zpátky do vody.
Celý šťastný jsem se vrátil domů. Říkám tátovi: „Chytil jsem rybu! Sumce!“ Tatínek mi na to odpověděl, že mně nevěří. Chvíli jsem mu vyprávěl, jak se to všechno stalo, ale uvěřil mi, až když jsem mu ukázal fotku.
I když má ryba měla jen 72 cm, je to můj největší úlovek. Věřím, že na našem malém rybníčku podobný jen tak nikdo nechytí.
Michal Hošek, 9. C


To byl ale trapas...

Skončila poslední vyučovací hodina a všichni se rozběhli po chodbě, aby stihli být co nejdřív na obědě a nemuseli vystát tu velikánskou frontu, která sahala až k východu z jídelny. Verča i já jsme se rychle naobědvaly, vzaly batohy a spěchaly jsme na autobusovou zastávku.
Chtěla jsem si vytáhnout peněženku. Sáhnu do aktovky... Najednou ve mě hrklo jak ve starých hodinách. Nevěřícně jsem se znovu podívala do obsahu batohu. Hlasitě jsem zařvala: „To snad ne!“ Zrudla jsem a tašku jsem bezradně položila na zem. Verča se zeptala, co se stalo a já jsem jí odpověděla rozklepaným hlasem: „To není moje aktovka!“
Chvíli jsme se divily, jak je to možné a pak jsme došly k závěru, že se to stalo na obědě. Jednoduše jsem si spletla svoji aktovku se stejnou, která byla někoho jiného. Opatrně jsme ji otevřely a přečetly jméno na sešitě. „Vždyť já ho znám!“ vykřikla jsem a pelášila zpátky do školy. Cestou jsem toho dotyčného spatřila. Všechno jsem mu vysvětlila a samozřejmě jsem se omluvila. Dozvěděla jsem se, že moje aktovka zůstala na chodbě u jídelny. S rychlostí blesku jsem si pro ni doběhla a byla jsem ráda, že to takhle dopadlo. Nakonec jsme s Veronikou stihly i autobus.
Zase jeden perfektní trapas! To jsem celá já. Už jsem si zvykla, že se na mě trapasy lepí jako vosy na mucholapku.
Soňa Opálková, 9. C