Podzim nabízí dětem spoustu nádherného přírodního materiálu, ze kterého mohou vytvořit krásné dekorace. Příroda se už pomalu ukládá k zimními spánku. Nám ale při pohledu na veselé postavičky budou připadat šedivé deštivé dny určitě trochu veselejší. Při výrobě malých Indiánů a Indiánek si děti poslechly indiánskou legendu, která nám připomíná, jak bychom se měli chovat k přírodě, ale také k sobě navzájem.

Indiánská legenda
Kdysi dávno žili Indiáni v nadoblačné říši a neměli ponětí o tom, co se děje na zemi. Měli všeho dostatek a jedinou jejich starostí bylo, najít si kulaťoučký, nadýchaný mrak, který by je kolébal od rána do večera. Ale i nad oblaky se našlo pár nespokojených a ti začali přemýšlet o tom, proč Slunce chodí do svého vigvamu jen na noc a kam mizí přes celý den. Nejsmělejší z nich vyslal stopaře, aby žhavý kotouč sledovali. Potom řekl lovcům, ať upletou z chlupatých mračen silné provazy. „Do těch Slunce chytíme a spoutáme, aby už nikam neutíkalo.“ Indiáni bojovali se Sluncem statečně a jeho mohutný žár rozpálil jejich pokožku do ruda. Nakonec je však zradilo pár ustrašenců, kteří při tom zápasu zbledli hrůzou. Rozsekli motykou oblohu a klubko zápasících padalo k zemi. Slunce se však slitovalo nad hrdinnými bojovníky a ti přistáli měkce v mechu.
Když byli všichni, první náčelník vstal a pronesl památnou řeč:
„Mé oči vidí zemi ze všech nejkrásnější. Jděte, postavte na ní své stany, zapalte ohně a chovejte se k sobě navzájem i ke každému tvoru jako bratři...“