Na rozloučení s deváťáky ještě dvě slohové práce na téma Cestování časoprostorem. Každá nás zavádí do jiného období, ale obě jsou zajímavé.

Cestování časoprostorem I.
Je večer, bezstarostně usínám. Dnes jsme se v dějepise učili o hrůzách 1. světové války.
Co to, co se to děje? Ležím v rozbombardovaném zákopu na sočské frontě u městečka Konstanjevica a v rukou svírám pušku. Kolem vybuchují dělostřelecké granáty. Země se třese. Výbuchy vymršťují do výšky kusy hlíny a kamení. Přesto, že je slunný den, není slunce skrze prach a kouř vůbec vidět. Vyděšeně zírám na tu spoušť kolem. Nalevo se krčí nějací vojáci pod stříškou z desek a plechu. V ohybu zákopu vidím vojáka, jak na mě mává. Najednou slyším: "Hej, ty tam, strč někam tu svou hlavu, nebo o ni rychle přijdeš! " Zvedám se a utíkám k němu. Zakopávám o mrtvé tělo. Padám a dál se jen plazím. Schovávám se k němu do úkrytu, který je tvoře silným ocelovým plátem.
Vtom to zase bouchlo! Rána, otřes, kouř, tma, zákop se sype, v očích a za krkem mám spoustu hlíny. Jeden druhého nevidíme. Když jsme se vzpamatovali, zjišťujeme, zda se nám nic nestalo. Jsme v pořádku. Mezi námi vidím kus ocelové litiny, která proletěla skrz ocelový plát. Když ji vezmu do ruky, tak je ještě teplá. Měli jsme velké štěstí.Trefit některého z nás, teď už by mrtvý. Znovu to bouchlo! Soused zaúpěl. Má zraněnou nohu. Křičí na mě: "Musím na obvaziště!" Zvedáme se. Pomáhám mu. Plížíme se zničeným zákopem. Vtom začíná plynový útok. Z vybuchujících granátů se valí plyn. Dusím se a mám hroznou žízeň. Petře, musíme pryč, nebo jsme ztraceni!
Crrrr! Zvoní budík a já zjišťuji, že to byl naštěstí jen sen,ale z pradědečkova deníku jsem se dozvěděl, že byl v této bitvě zraněn střepinou z granátu. A jedno vím úplně jistě. Nikdy bych takovou bitvu nechtěl zažít.

Cestování časoprostorem II.
Vždy, když si pomyslím na zvířata, která žila v době pravěku, chtěl bych se za nimi podívat. Ale jak? Bohužel to není možné.
Nastal večer. Ulehám do postele a zase si vzpomenu na dobu dávno a dávno minulou. Najednou se objevuji ve zcela cizí a zvláštní krajině. Jsem obklopen tropickými lesy. Ale co to tady roste za stromy? Jdu hlouběji a hlouběji do lesa. Pokouším se najít nějakou civilizaci. Pozoruji zvířata, která jsem ještě nikdy před tím neviděl. Hrají si spolu a dovádějí. Nejspíš mláďata. Kolem poletují různobarevní ptáci mířící nejspíš ven z lesa na otevřené louky. Vydávám se tedy za nimi.
Vtom si všimnu osamoceného zvířete na kraji lesa. Přistupuji k němu blíž a blíž. Je jako skála. Vůbec se nehýbá. Najednou se zvíře otočí mým směrem a z ničehož nic se rozbíhá. Běží přímo ke mě. Začínám ustupovat. Utíkám! Před sebou vidím vysokánský strom tyčící se mezi malými keříky. Snažím se na něj vyšplhat, avšak kmen stromu je moc kluzký. Běžím tedy dál. Neznámé zvíře se však neustále přibližuje. Je čím dál blíž. Utíkám, co mi nohy stačí. Ale vtom zakopnu o kámen. Padám do jámy…
A v ten stejný okamžik se probouzím doma v posteli. To byl jen sen, řeknu si. Jsem rád, že jsem se mohl podívat do této pravěké doby. Ale už bych se tam vrátit nechtěl. Jsem rád tam, kde žiji.