ZŠ T. G. Masaryka Ivančice, Na Brněnce 1, okres Brno-venkov, příspěvková organizace
Školní rok už je zase v plném proudu a s ním samozřejmě i hodiny češtiny. K nim patří, jak napsal v následující práci jeden z žáků sedmé třídy, kromě učiva gramatiky také slohová cvičení. O tom, že mohou být vtipná, zajímavá a k zamyšlení, se můžete přesvědčit sami.


Psí Vánoce
Když se řekne český jazyk, každému se vybaví tvrdé y a měkké i, domácí úkoly, kontrolní diktáty a prověrky… Patří sem však také slohová řečnická cvičení a právě to jsem si dnes připravil. Doufám, že se vám bude líbit.
Příběh se odehrál minulý rok na Vánoce. Jako vždy jsme pekli sváteční cukroví, ale pořád jako by nám něco chybělo. Přemýšleli jsme, co to může být, když vtom mě to napadlo!
Máme doma tři psy. Máme je rádi a o hodně věcí se s nimi dělíme. Kupujeme jim různé hračky, chodíme s nimi na procházky, hrajeme si s nimi, dokonce od nás dostávají i dárky na Vánoce. Když jsem teď seděl na židli v provoněné kuchyni a díval se na smutné oči našich domácích mazlíčků, dostal jsem skvělý nápad. „Mám to,“ řekl jsem, „upečeme vánoční cukroví i pro naše pejsky.“
Rozmixovali jsme psí granule, přidali vajíčko a máslo, vypracovali těsto a vykrajovali stejné tvary jako na linecké pečivo. Pak už jen zbylo připravené a na plech naskládané cukroví upéct. Hotovo. Cukroví se na nás smálo jako namalované. Hurá! Teď si mohli i naši čtyřnozí kamarádi pochutnat stejně jako my.
Nakonec jsme si všichni – a tím myslím opravdu všichni u nás doma – užili přenádherné Vánoce. A že nám všem chutnalo!
Michael Bareš, VII. B


Co mi vyprávěla kniha
Minulý týden, ostatně jako každý jiný, jsem šla do knihovny vypůjčit si pár knížek. Na jednu jsem se obzvlášť těšila, protože mi ji doporučilo několik holek. Prý je vtipná.
V knihovně ji naštěstí měli, tak jsem ji ještě s několika osvědčenými tituly sbalila a pelášila domů. Tam jsem se zavřela do svého ráje. Jupí! Už knihu svírám v rukou, už ji otevírám, už se těším, až se ponořím do děje… A najednou se to stalo!
„Hele, dávej pozor a přestaň mě tak mačkat! Vždyť mi pokrčíš stránky!“ ozvalo se. Leknutím jsem knihu upustila. „No ještě lepší! Teď mně z toho pádu bude bolet hřbet!“ pokračovala ve výtkách kniha.
„Asi jsem se zbláznila, ta kniha mluví,“ proběhlo mi hlavou. Vtom ale spustila nanovo: „To je tedy opravdu skvělé! Každá puberťačka si mě přehazuje z ruky do ruky. A že by mě nějak šetřily, to se taky nedá říct. Podle toho samozřejmě vypadám! Na straně deset jsem ušpiněná od rtěnky, na straně dvacet sedm nade mnou jiná holka posnídala, takže mi tady na památku zůstal mastný flek. O pár stran dál si jiná holka potřebovala nutně zapsat telefon nějakýho kluka, a bohužel neměla po ruce jiný papír, tak to načmárala do mě. Pak se nediv, že jsem na tebe tak vyjela, ale už toho mám dost!“ Chvilku se sice odmlčela, ale pak mírnějším tonem pokračovala: „Mým snem bylo být takovou tou starou, moudrou knížkou, po které každý sáhne, když potřebuje poradit, která má v každé domácnosti čestné místo a které si všichni váží!“ Asi kdyby mohla v té chvíli brečet, udělala by to. Od této chvíle už ale nepromluvila.
Pár okamžiků mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, ale poté jsem ji otevřela a pustila se do čtení. No řeknu vám, větší blbost jsem nečetla! Pak mi to ale došlo. Holkám se ta kniha určitě taky nelíbila, ale prožily s ní asi to, co já. Takže příště raději zůstanu u svých oblíbených autorů a titulů.
Marie Vlková, IX. B


Malíř Podzim
Je jeden z posledních podzimních večerů, venku se slunce pomalu ukládá k zimnímu spánku a já vidím, jak se z ničeho nic zjevuje malíř Podzim. Začíná kouzlit. Mění krajinu k obrazu svému. Vyzývá mě: „Pojď se podívat na mé dílo.“
Vše mi nyní připomíná novou, zcela neprobádanou krajinu, která mě vybízí k tomu, abych začal objevovat její krásu. Na zemi se vrší spadané listy zbarvené do podzimních barev. Vidím, jak se ježek ve svém pelíšku chumlá do heboučké peřinky a jak malé myšky zalézají do podzemních doupat. Přede mnou se otevírá tajemná cesta tvořená záhadnými stíny stromů. Mezi takřka holými větvičkami se se značným úsilím derou poslední paprsky slunce, které osvětlují již usínající přírodu.
Sleduji, jak obrovský zlatý kotouč zapadá za kopec. Všechno utichá, utichá, utichá… A nakonec údolí pohltí nelítostná a vše zahalující tma.
Když se však podívám nahoru, vidím hvězdy zářící na noční obloze. Vypadají jako malé tečky na obrovském tmavě modrém plátně. I ty ale opouštím a vydávám se zpět domů se zážitkem, který již nikdy nezapomenu.
Dominik Růžička, IX. B