ZŠ T. G. Masaryka Ivančice, Na Brněnce 1, okres Brno-venkov, příspěvková organizace
Zase něco ze slohových prací deváťáků. Vzpomínka na konec podzimu a moderní pohádka o nemocném PC.


Příroda se ukládá k zimnímu spánku
Jednoho dne v sobotu odpoledne se nudím. Už nechci poslouchat rádio, vždyť vše, co jsem chtěl vědět, mi právě řekli. „Dnes bude krásně polojasno, až na západní Čechy, kde budou mírné přeháňky,“ říká zpravodajka v rádiu, což je pro mě radostná zpráva. Dnes si totiž chci vyrazit na procházku do přírody.
Krásné teplé počasí láká k prohlídce změn po létě. Listnaté stromy už nemají zelenožluté koruny jak v létě, nýbrž žlutočervenooranžové. Udupaná hlinitá cesta již není hnědá, protože ji pokryl strakatý měkký listnatý koberec.
Ale malíř Podzim nenastolil změny pouze zde. Na kukuřičném poli, jež se nachází kousek od lesa, už nerostou zelené stonky se žluťoučkou kukuřicí uvnitř, ale jen uschlé povadlé pahýly trčící ze země. Na těch si teď zvířata moc nepochutnají.
Naneštěstí se po chvíli putování přede mnou objeví deštěm promočená zoraná půda. Kudy teď? Opatrně ji obejdu po travnatém okraji a poté spatřím osamělý strom, který jako by ve větru „pršel“. Jeho barevné listí smutně dopadá na zem a ztrácí lesk.
Podívám se na hodinky. „To už je tolik?! Brzy se začne stmívat,“ říkám si v duchu. Odcházím domů. Z tohoto výletu si odnáším pocit uvolnění a krásné vzpomínky.
David Lacina, IX. B


Není virus jako vir
Ve staré hale na kraji města, na skládce nebezpečného odpadu, ležel starý notebook. V útrobách mu koloval zbytek elektrické energie a jeho digitální paměť usilovně přemýšlela a vzpomínala: „Chytil jsem virus, jsem zavirovaný, jsem nemocný! Jak jen to ti lidé řeší?“ Pak si konečně vzpomněl. Využil své znalosti, kdy ještě plný síly brouzdal se svým pánem internetem. Pomoc v nemoci = lékař. „Musím k lékaři,“ pomyslel si notebook plný nové naděje.
Ze zbytku energie se doplahočil na zdravotní středisko. Náhodou zrovna k dětskému lékaři, kde už v čekárně na lavičce čekala malá Anička s maminkou. „Hele, mami, tady někdo zapomněl počítač!“ zvolala Anička. Téměř vybitý notebook na ni smutně zablikal zaprášenou obrazovkou. „Já jsem nemocný, chytil jsem vir a jdu k lékaři,“ řekl jí. „Ty jsi ale popleta,“ smála se mu Anička, „každé malé dítě přece ví, že lékař léčí jen nemocné lidi. Počítače musí jinam.“ „Tak to je můj konec,“ hlesl notebook. Jeho monitor zablikal a zhasl. Baterie se definitivně vybila. Malá Anička zůstala jako opařená. Bylo jí počítače líto. Pak se jí náhle rozzářily oči. „Maminko, maminko, strýc Pavel je přece ajťák, on si určitě bude vědět rady, on počítači pomůže!“ Maminka se s pochopením usmála a přikývla.
Když pak notebook přišel k sobě, zjistil, že leží na stole v útulném dětském pokojíčku. Jeho paměť byla vyčištěná, v jeho útrobách tepal zformátovaný harddisk. A do kamery se na něj smála malá Anička: „Vstávej, ty starý lenochu, jsi zdravý! Teď si tady budeme spolu hrát.“ A hrají si až dodnes.
Dana Procházková, IX. B

Poznámka: Protože se mi práce zdála až moc dobrá, zapochybovala jsem o tom, že ji Dana psala sama. Přiznala, že „slohovku“ prodiskutovala se svým tátou. Přestože učitel musí dětem důvěřovat, chtěla jsem si ověřit, do jaké míry do práce své dcery zasahoval. Ve svém emailu přiznal, že námět napadl jeho, ale sloh je prací Dany. A moc prý si ten úkol společně užívali! Proč tedy tuto práci nezveřejnit? Je prima, když rodiče takto spolupracují se svými dětmi. (M. Hegerová)


Černá Karkulka
Všichni určitě znáte příběh o Červené Karkulce. Asi když vám řeknu, že ta pohádka, která se vykládá z generace na generaci, je nepravdivá, tak mi neuvěříte. Abyste znali tu původní pravou verzi, vybrala jsem si za téma své slohové práce Moderní pohádka o… Tak tedy pozorně čtěte.
Když bylo Karkulce asi šest let, znali ji všichni jako velmi hodnou a usměvavou holčičku. Často chodívala na návštěvu ke své babičce. Bývala tam víc než doma, protože ji měla velice ráda. Avšak v momentě, kdy dívenka přešla ve škole na druhý stupeň, změnila se. Přestala chodit za stařenkou a z hodné holčičky se stalo nepříjemné stvoření.
Je pátek třináctého. Karkulka Černá leží u sebe v pokoji na posteli a poslouchá heavy metal ve sluchátkách a přitom si okusuje nehty. Najednou slyší, jak na ni volá maminka. Proboha, co zase může chtít? Neochotně schází dolů a matka jí říká: „Karkulko, zanes babičce košík s bábovkou, má narozeniny. A navíc tě už dlouho neviděla.“
Holka bere s odporem košík a svůj Mp3 přehrávač a vydává se na cestu. Najednou vidí Vlka, svého spolužáka. Ten se jí ptá: „Karkule, kam jdeš?“ „Ále, musím k babičce,“ odpovídá otráveně. Kamarád jí nabídne, jestli s ním nechce jít na rockový koncert. Karkulka bez váhání přijme a vydávají se spolu na cestu.
Když dorazí na místo, vidí plno známých. Zběžně zahlédnou Sněhurku v rakvi a okolo ní tancující trpaslíky. Hurvínek trsá s Popelkou a Krteček zpívá na pódiu. Dívka si připije s Vlkem na kamarádství a začnou se spolu vlnit do rytmu hudby.
Karkulka z ničeho nic říká: „Nějak se necítím dobře!“ Je to samozřejmě proto, že jí Vlk nasypal do pití nějaký prášek, aby ji omámil a mohl jí ukrást občanku. Ptá se jí, jestli by nechtěla pro něj pracovat a vydělávat jemu i sobě peníze. Hned jí dochází, o co mu jde, a začne na něj křičet: „Ne, v žádném případě! Co si o mně myslíš?!“ Vlk ji táhne někam pryč. „Á, pomóc, pomóc, nech mě být,“ brání se ze všech sil. Naštěstí se jí po chvíli podaří vytrhnout se mu z rukou a utéct na záchod. Odtud okýnkem prchá pryč.
Bere to fofrem k babičce. Když tam dorazí a trochu se uklidní, všimne si společných krásných fotek z minulosti a uvědomí si, že kdyby se z ní nestala Černá Karkulka, Vlk by po ní nechtěl to, co dnes. Ve skříni najde svůj starý červený pláštík a oblékne ho místo černého, který nosila v poslední době. Lehne si do postele vedle babičky a celou noc si, tak jak to dělávaly dřív, vyprávějí své zážitky.
Aneta Strádalová, IX. B