ZŠ T. G. Masaryka Ivančice, Na Brněnce 1, okres Brno-venkov, příspěvková organizace
Školní rok se začíná nachylovat ke konci a pomalu se blíží prázdniny a čas dovolených. Žáci ve svých slohových cvičeních často popisují vzpomínky na rodinné dovolené a zážitky z nich. Přečtěte si dvě práce žáků VII. B a dvě od žákyň VIII. B.
Mgr. M. Hegerová


Plavba výletní lodí aneb Jak jsem málem přišel o bratra
Dovolte mi zabrat několik vašich drahocenných chvil svým vyprávěním na téma Už nikdy bych nechtěl zažít. Své dílo jsem si dovolil nazvat Plavba výletní lodí aneb Jak jsem málem přišel o bratra.
Psal se rok 2009, byla teplá letní noc a naše rodina vyrážela na společnou rodinnou dovolenou do země jménem Chorvatsko.
Dorazili jsme na místo určení a velmi milí pracovníci cestovní kanceláře Viktoria nás vřele přivítali a ubytovali ve velkém stanu. Dovolenou jsme si začali užívat hezky doušek po doušku. Byl to hotový ráj na zemi. Slunce teple hřálo, voda byla svěží – prostě super! Ale nejlepší ze všeho byl rozlehlý oceán, jenž při západu slunce nebo v noci vypadal opravdu kouzelně.
Náš čas odpočinku se pomalu, ale jistě, začal chýlit ke konci. Rodiče se rozhodli, že bychom si mohli ještě udělat výlet na lodi. Mně se nejdřív nechtělo, protože šestihodinové trmácení se po otevřeném moři mi připadalo jako nesmyslná ztráta času, ale nakonec jsem podlehl nátlaku ostatních.
Jak jsem čekal, plavba mě od prvních okamžiků nemálo nudila. Konečně jsme dosáhli svého cíle, menšího ostrova s podivným názvem Korčula. Měli jsme vystoupit na pevninu. U mola již byla přistavena jedna loď, takže ta naše musela přirazit k ní. Cestující se začali přesunovat z jednoho plavidla na druhé. Taťka šel spolu se mnou mezi prvními. Mamka překračovala díru mezi loděmi jako jedna z posledních a brácha s ní.
Vtom se stalo něco, co nikdo nemohl očekávat. Když mamka pomáhala bráchovi s přestupem, nečekaně jí vyklouzl a spadl do vody mezi dvojici obrovských parníků. A to ještě nebylo vše. Najednou se lodě scvakly k sobě a ozvala se rána jako hrom.
Hlavou mi začaly běhat myšlenky: „Byla to snad bráchova hlava, co způsobila tu ránu? Žije? Co je s ním?“ Ovšem na delší uvažování nebyl čas. Brácha byl tenkrát ještě dost malý a neuměl plavat. Instinkty mně začaly velet jedinou věc. Rozběhl jsem se k boku lodi a shlédl dolů do propasti zalité slunečním svitem. Ke svému uklidnění jsem zjistil, že náraz způsobily dvě velké bójky, které zabraňují právě takové tragédii. Ale bratr byl stále tam dole. Na nic jsem nečekal. Ani nevím, co mě to popadlo. Ihned jsem si začal sundávat triko a chtěl skočit dolů. Vtom mě taťka vzal za rameno a řekl: „Neskákej, neskákej... Vydrž!“ Já jsem nechápal jeho chování. Spíš bych čekal, že se tam vrhne sám. Chtěl jsem se vykroutit, ale pevně mě sevřel. Netrvalo dlouho a já pochopil. Urostlý plavčík už byl ve vodě. Jednou rukou držel brášku a druhou plaval směrem k žebříku, který mu podali ostatní členové posádky. Bratr byl sice dost otřesený, ale jinak mu nic nebylo.
Nakonec všechno dobře dopadlo a já jsem rád, že toto nepříjemné „dobrodružství“ přežil. Nedovedu si představit, že bych ho ztratil!
Jan Oulehla, VII. B


Procházka v přírodě
Mám velice rád přírodu a živočichy, a proto jsem si připravil řečnické cvičení na téma Procházka v přírodě.
Jednoho slunečného dne, když jsem byl s rodinou na vydařené dovolené u města Štramberk, mě napadlo vyrazit do botanické zahrady a arboreta. Rodičům se moc nechtělo, ale nakonec jsme vyjeli. Cesta k tomu místu byla velice příkrá, a navíc do nás pražilo slunce. Nejednou jsem slyšel: „Uf, už nemůžu!“ Nebo: „Jestli tam nic nebude, tak ti dám do nosu!“ Ani odpovědi lidí, kterých jsme se vyptávali na to, jaké to tam je, nebyly moc optimistické.
Když jsme však z části kopce sešli dolů, všichni změnili názor. Otevřel se nám pohled na krajinu a na sráz z vápencové skály, pod kterým byly složené nápisy z bílých kamenů. To však měl být pouze začátek, protože jsme vešli branou přímo do botanické zahrady. Po pár krocích na příjemně vysluněných místech létalo plno motýlů. S údivem jsme je sledovali. Našeho zájmu si všiml jeden mladý muž od Ochránců přírody. Začal nám vyprávět, že zde žije velmi zajímavý motýl jasoň červenooký.
A v tom se to stalo. Brácha začal křičet: „Podívejte, podívejte!“ Všichni se začali rychle rozhlížet. Za chvíli jsme to spatřili. Ve vzduchu se vznášel krásně zbarvený, možná i blankytný motýl s červenými a černými kruhy. Něco takového jsme v životě neviděli. Byla to opravdu nádhera! Přáli jsme si ho prohlédnout zblízka. Ale vtom… Zmizel v korunách stromů.
Byli jsme trochu smutní. Šli jsme však dál i s naším „průvodcem“ a poslouchali jeho zajímavé vyprávění. Za pár chvil, které utekly jako voda, jsme spatřili hlavní část celé zahrady – velké vápencové skály s mnoha horolezci, zeleň prosvětlenou letním sluncem i malá jezírka s jakýmsi antickým náměstíčkem a s jeskyní. Dalo se tam dorazit po hlinité cestě. Když jsme po ní šli, viděli jsme mnoho živočichů i rostlin – a hlavně jsme konečně uzřeli krásného jasoně červenookého. Žije pouze tam. Viděl jsem ještě mnoho dalších obdivuhodných věcí, ale to by bylo asi na dlouhé vypravování.
Zážitky z tohoto místa byly tak silné, že je možné, že se tam o příštích prázdninách zase vrátíme. Už se moc těším.
Samuel Chotaš, VII. B


Poprvé v Africe
Dovolte, abych vám povyprávěla příběh, o tom, jak jsem poprvé navštívila Afriku.

Stejně jako většina ostatních rodin jsme i my před dvěma lety o prázdninách vyrazili za pořádným sluníčkem. Jenže tentokrát jsme neměli cíl nikde v Evropě, nýbrž na samém severu Afriky, v Tunisu. Odlétali jsme z Prahy, a proto bylo nejdříve nutné přestát nepříliš zábavnou jízdu do našeho hlavního města a poté let do místa našeho pobytu.
Náš příjezd do hotelu doprovázela po celodenní aktivitě i veliká únava, a tak jsme brzy všichni vyrazili na kutě. Druhý den ráno jsem se vzbudila s příjemně teplým dotekem sluníčkem na tváři. To mi okamžitě připomnělo, kde se vlastně nacházím. Bezva. Už se nemůžu dočkat, až ochutnám slané vlny místního moře. Naneštěstí to muselo počkat. Nejdříve jsme se museli obeznámit s okolím, zjistit, kde budeme jíst a podobně. Naše malá soukromá prohlídka nás dovedla k bazénu, kde si nás odchytli dva muži. Po chvíli jsme zjistili, že jsou to prodejci výletů a my si hned dva vybrali. Plavbu lodí, jež mě nezajímala tolik jako projížďka na velbloudech. „Velbloudi,“ pomyslela jsem si, „to bude paráda!“
Mezitím, co jsme si užívali nádherné dovolené, dva dny uběhly jako voda a ten dlouho očekávaný den byl tady. Připravili jsme se na cestu a než jsme se nadáli, byli jsme na místě. Uviděla jsem skupinku osedlaných velbloudů. Ale ti tam nebyli sami. O kousek dál stály dvě bárky tažené dvěma osly a několik koní. Instrukce od průvodce zněly následovně: vybereme si jedno ze zvířat nebo bárku a postupně se na všem prostřídáme. A my, jakožto chytří Češi, vylezli na jedno z vozidel. Jak se později ukázalo, udělali jsme dobře. Nikdo si kočárů ani nevšiml a velký dav se hrnul přímo na chudáky velbloudy. Ti, na které nic nezbylo, se vyhoupli do koňských sedel. V pořádku jsme se dostali od bárek přes koně a měli jsme volný přístup k velbloudům. Máma a já jsme si vybraly velbloudici Moniku stojící přímo v čele řady zvířat, a proto jsme měly celou krajinu před sebou jako na dlani. Uběhlo asi 20 minut, když nás najednou průvodci zastavili a někam odběhli. Pochopily jsme to tak, že už jsme asi dojely, a slezly jsme. Brzy se ale vrátili a naznačili, že si máme opět sednout. Mamka už seděla a já už jsem také měla přehozenou nohu přes Moničina záda, když vtom se ten praštěný velbloud začal zvedat. Co se to děje? Proč visím hlavou dolů?! Potichu jsem začala Moniku proklínat. Měla jsem opravdu co dělat, abych se opět nějakým záhadným způsobem dostala do vzpřímené polohy.
Až na tuto nepatrnou chybičku byl celý výlet podařený – ostatně jako celá dovolená. Dnes se tomuto zážitku smějeme, ale musím uznat, že opravdu nebylo moc příjemné viset hlavou dolů a potom se s velkým úsílím škrábat na velblouda do vzpřímeného sedu.
Kateřina Friedlová, VIII. B


Poprvé u moře
Hip Hop Chicken, v překladu hiphopová slepice – to je ta nejlepší a zároveň i nejprotivnější znělka na budíček, kterou se člověku podařilo kdy vymyslet. Pár tonů, jež vás přimějí něco rozbít. Mizernou náladu v takovém případě napraví například fakt, že kalendář ukazuje 11. srpna, vy máte narozeniny, a navíc jedete na rodinnou dovolenou. Boží!
Po tom, co se mi podařilo vstát a nasnídat se, čekalo mě loučení se svou domovinou a dlouhá cesta do Itálie. Hurá! Povedlo se mi zabrat jedno z mála volných míst v našem přeplněném autě. Motor naskočil, pásy zaklaply. Jelo se!
Krajina provázející nás na našem putování lahodila oku i mysli – Alpy, jezera, vodopády, skály… A k tomu to krásné slunečné počasí… Nádhera. Nutno podotknout, že jsme projeli zhruba padesáti tunely, dlouhými až 10 km.
„Konečná,““ zazněl taťkův hlas. Nad naším autem se vznášela cedule „Camp Altanea, Caorle“. Cíl naší cesty. Následovalo rychlé ubytování a cesta na vytouženou pláž. Ta vedla kolem luxusního resortu až k úzké písčité pěšince na začátku bambusového lesíka.
Jakmile jsem ji uviděla, zmocnila se mne touha a rychlou chůzí jsem spěchala vpřed. Srdce mi bušilo a motýlci v břiše začali pracovat. Zaslechla jsem smích a pískot lidí. Přidala jsem tedy na rychlosti. To už se mi všichni členové naší rodiny ztratili z dohledu. Můj sluch zaznamenal další zvuky. Šumění a šplouchání. „Ano, je to kousek!“ řekla jsem si v duchu. Můj krok se tentokrát přeměnil v běh. Písek houstl, vítr se vzdymal a najednou…
Celým mým tělem proletěl stav blaženosti, spokojenosti a euforie. Z ničeho nic se přede mnou rozprostíralo křišťálově modré moře, šumělo a vonělo. Tančící vlny oslňovaly můj zrak a já pociťovala harmonii a souznění zdejšího prostředí. Vtom dorazil i zbytek naší famílie.
Při opakovaném pohledu na lesknoucí se hladinu mi probleskla hlavou jediná myšlenka: „Lepší dárek k narozeninám jsem si zkrátka nemohla přát.“ Co myslíte...?
Jana Paiková, VIII. B