Pravdivost přísloví se potvrdila
Svoji dnešní slohovou práci jsem si připravila na téma Pravdivost přísloví se potvrdila. Myslím, že celá naše třída už ví, že tancuji, a proto i mé vypravování se bude týkat tancování.
Tento příběh se stal loni v Břeclavi. Pětkrát do roka máme velký třídenní trénink se všemi tanečníky, a protože bylo září a blížila se důležitá soutěž v Česku, trénovali jsme, jak jsme nejvíc mohli. Ale našly se bohužel i výjimky, které na trénink – lidově řečeno – kašlaly. Při tancování jsem našla svou nejlepší kamarádku Markétu. Dobře si rozumíme, dokonce i v tom, že společně "nemusíme" jednu holku, která je stejně stará jako já. Jmenuje se Denisa. Ne, že bych ji úplně nesnášela, normálně se bavíme, pojedeme spolu i do Rakouska soutěžit, jen ji moc nemám ráda kvůli její povaze a jejímu chování.
Když jsme tancovali soutěžní tance, Denisa seděla na židli společně se svou nejlepší kamarádkou a pomlouvaly všechny okolo. Když k Denise přišel Matěj, zeptal se jí, proč netancuje. Řekla: "Nemám proč. Tady nemám konkurenci. Vidíš Markétu a Martinu, jak pořád trapně tancujou? Stejně nevyhrajou!"
Trénovaly jsme s kamarádkou opravdu poctivě celý týden. Kolik času a námahy jsme do toho daly! Čím víc se blížila soutěž, tím víc jsme obě dřely. Techniku jsme se poctivě učili všichni, kromě Denči.
Konečně byl pátek a my jsme se chystaly závodit. Soutěžila jsem proti Denise a proti dalším třiceti dvěma holkám. Naše kategorie byla největší. Tom, náš hlavní vedoucí, a Matěj seděli mezi diváky a pozorovali hlavně Denisu, protože oba věděli, co o nás řekla. Když jsme dotancovaly tři tance z pěti povinných, přišel za mnou Matěj a řekl: "Pozoroval jsem Denisu, ale nebyla si úplně jistá ani v jednom tanci. Ani kroky, ani rukama."
Když byly vyhlášeny výsledky, skončila jsem první. Denisa nebyla ani bodovaná. Jakmile si na tabuli přečetla rozhodnutí rozhodčích, rozbrečela se. Myslím si, že ani ne tak moc proto, že byla smutná, ale spíš ze vzteku a z nenávisti. Náš vedoucí Tom si jí všiml, přišel za ní a řekl: "Vidíš, Deniso, kolik toho zaseješ, tolik toho sklidíš!"

Jaká jsem dcera
Pro svoji slohovou práci jsem si vybrala téma, z něhož se dozvíte, jaká jsem dcera.
Všechno to začalo 4. prosince roku 1998, když jsem se kolem jedné hodiny odpoledne narodila v ivančické porodnici. Všichni členové naší rodiny mě uvítali srdečným jásotem. Jako miminko jsem byla velice hodná. V noci jsem neplakala a máma si pochvalovala moje klidné chování. Oproti mému stejně starému bratránkovi, který probrečel celé dny, jsem prý byla hotový andílek.
Všichni mě obskakovali. Hlavně bráška a prarodiče se rozplývali, a to hlavně proto, že jsem byla, a vlastně stále ještě jsem, jediná holka v rodině. S rodiči jsem i jako o maličko starší měla velice dobrý vztah, takže máma potom obrečela, když mě musela dát do školky.
A pak přišla škola. Rodiče byli nešťastní, jak čas rychle letí a jaká je ze mě už velká holka. Po konec páté třídy bylo všechno skvělé, málokdo má tak bezvadné vztahy v rodině.
Na druhém stupni ale se mnou začala mávat puberta. Doma už to nebylo tak růžové, občas začalo docházet ke konfliktním situacím, ale myslím, že se to se mnou i přes všechny ty hádky, nedorozumění a vztekání dalo vydržet.
Momentálně se čas od času pohádáme i kvůli úplným hloupostem a malichernostem. Ale myslím, že spolu s rodiči i přes to všechno máme pořád dobrý vztah. Mají mě rádi. Já je samozřejmě také a vím, že to se mnou myslí dobře. Nikdy v životě bych je za nic na světě nevyměnila.