Co mi vyprávěla...
Připravil jsem si slohovou práci na téma Co mi vyprávěla… Neřeknu vám ale kdo, abyste se nechali překvapit.
Byl krásný jarní den. Protože svítilo slunce a svými paprsky vábilo ven, vyšel jsem si na delší vycházku do přírody. Všude zpívali ptáci, bzučel rozmanitý hmyz a z dálky se ozývalo štěkání srnců. Některá zvířata už dokonce začala chovat roztomilá mláďata.
"Hej ty!" ozvalo se za mnou. Rychle jsem se otočil. Nic. Jdu dál. "Slyšels?" ozvalo se znova. Někdo na mě zvláštně bublavě volal. Ale kdo? Vtom jsem spatřil rezavou kukačku. "Ta to asi tak byla!" říkám si. Náhle se ale její zobák otevřel společně se slovy. Byl jsem jak u vyjevení. Zvíře a mluví! Sním, či bdím? Zkusím na ni taky zavolat. "To jsi byla ty?" říkám. "Jsi snad slepý?" To mě trochu urazilo. "Na lidi se obvykle nehuláká!" vrátil jsem jí urážku. A to stvoření se náhle rozpovídalo, že nechtělo nikoho naštvat, ale že by se rádo někomu svěřilo. Jsem dobré vůle, uvelebil jsem se tedy pohodlně pod strom a poslouchal…
Kukačka začala: "Každý, stejně jako já, má úkol přivádět na svět potomky. Akorát my kukačky musíme dát vejce do hnízda jiným ptákům, dejme tomu rákosníkovi. Letím si okolo rybníka a mé oko náhle upoutá vzruch v rákosí. Přiletím blíž a spatřím statný pár rákosníků stavících si bytelné hnízdo. To by byli pěstouni! Po nějakém čase, když rákosničí samička nakladla vejce, přikradla jsem potichu a čekala, až oba odletí. Pak to přišlo. Rychle jsem spolkla jedno jejich vejce a nakladla své. K mému velkému potěšení si ničeho nevšimli.
Uplynuly tři dny a rákosníci stále seděli. Na to odpoledne nikdy nezapomenu. Už se stmívalo a slunce začalo ospale zívat. Uslyšela jsem kroky. Ne veselých trampů, ale jakýchsi drsných mladíků. Jejich řev se rozléhal po okolí a zvířata prchala ještě daleko před nimi. I já, která patřím mezi ty, jichž se ostatní bojí, jsem se rozklepala. Mladí muži si sedli okolo ohně a začali do sebe lít jednu lahev za druhou. Řev byl stále hlasitější. A pak se stalo něco strašného! Prudce zafoukal vítr. Z ohně přeletěla nepatrná jiskřička. Doletěla do rákosí a to okamžitě chytilo. Mladíkům to připadalo zábavné a přilili tam líh, který měli s sebou. Se smíchem se odpotáceli pryč. Oheň se rychle šířil. K hnízdu. ,Pomoc! Pomoc!' volala jsem. Nikdo mě neslyšel, nikdo se neozval. Co mám dělat? ,Zachraňte hnízdo!' prosila jsem, ale marně. Ohnivý žrout se blížil. Celá zoufalá jsem se zhroutila. Mateřský pud mě táhl, abych vejce zachránila. Už jsem ale mohla jen čekat na poslední okamžik. Rákosníci ještě naposledy polekaně vykřikli a budoucí kukačka se ztratila v plamenech. Od té doby pláču a naříkám bez ustání. Ale teď, když jsem se ti svěřila, je mi už trošku líp."
Kukačka ukončila své povídání. Chtěl jsem jí říct ještě pár slov na povzbuzení, ale musel jsem utíkat, protože zatím začalo lít jako z konve.

Moje budoucí povolání
Moje budoucí povolání samozřejmě nejvíce záleží na výběru a vystudování střední školy. Budu si podávat přihlášku na Střední školu technickou a ekonomickou na Olomoucké 61 v Brně. Vybral jsem si směr Mechanik - elektrotechnik, popřípadě obor Mechanik seřizovač - programování CNC strojů. O vysoké škole ještě nepřemýšlím, na to je času dost, ale vím, že pokud si udržím dobré známky, rodiče mě do ní určitě poženou.
Chtěl bych si najít povolání, ve kterém budu mít šanci stoupat výš a výš - jak po stránce platové, tak i v pracovních pozicích. Měla by to být práce, v níž najdu spolehlivé kolegy a spolupracovníky a kde bude systém a pořádek.
Jestli budu pracovat ve vystudovaném oboru, nebo ne, na tom mi příliš nezáleží, hlavně když mě to bude bavit. Od své profese očekávám, že mi přinese hodně nových poznatků, životních zkušeností, radosti, nečekaných překvapení a hlavně plno úspěchů. Moc rád bych jezdil na různé služební pobyty do zahraničí, což je v této době naprosto běžná věc. Mým velikým snem by byla pozice hlavního technika firmy Apple Inc, ale o tom si můžu nechat doopravdy jen zdát. Nebo ne? I sám Steve Jobs, kdysi obyčejný chudší student, se stal největším vizionářem na světě a dokázal stvořit něco, co pokračuje i po jeho smrti a pořád se to vyvíjí. Pro ty, co nevědí, uvádím, že Apple (s logem nakousnutého jablka) je prosperující firma zaměřená na vývoj a výrobu počítačů, přehrávačů, chytrých telefonů, tabletů atd.
Jako inspiraci, abych se učil a co nejvíce se snažil, si říkám, že všechno vynaložené úsilí se mi v budoucnu mnohonásobně vrátí. Chtěl bych bydlet ve velkém domě, jezdit v drahém autě, nosit luxusní hodinky a hlavně bych chtěl dopřát své rodině to nejlepší. Nakonec, i kdyby ty pracovní plány úplně nevyšly, štěstí a radost určitě najdu v rodině a opravdových přátelích. Vždyť se přece říká, že láska a přátelství jsou nad všechno bohatství.
Každopádně doufám, že mi práce přinese uspokojení i zkušenosti, které budu moct předat svým potomkům.

Pravdivost přísloví se potvrdila
Láska až za hrob – takhle bych asi vystihla střípky z mé minulosti.
Od malička jsem vyrůstala po boku své rodiny a přátel. Když jsem se narodila, rodiče napadlo koupit mi malé štěně, ale nebyli si jisti výběrem rasy. Koupi odkládali, já jsem rostla, a tak rozhodnutí nakonec nechali na mně. I když bylo na výběr hodně pejsků, rozhodla jsem se okamžitě pro jednoho určitého a měla jsem pocit, že jsem si zvolila správně. Hned na začátku jsem si ho oblíbila. To asi proto, že to bylo nejdivočejší, nejhuňatější a nejroztomilejší štěňátko černého kokříka, jaké jsem kdy viděla. Později jsme mu dali jméno Basty.
Společně jsme prožívali nejlepší roky dětství (mého i jeho) plné dobrodružství a zábavy. Bylo to krásné. Jenže roky míjely a my jsme rostli jako z vody. Dětství se nám začalo pomalu zakrývat temnými pavučinkami a otevírala se nám nová brána do další etapy života. Já jsem měla ještě celičký život před sebou, ale Bastík ho měl kratší a kratší... Začal špatně slyšet, vidět a do všeho narážel. Dny jeho života byly už spočítané.
Jednoho dne, když jsem byla u babičky, zazvonil telefon. Zvedla jsem ho a zjistila, že volá mamka. Ta mi skleslým hlasem řekla: "Je mi líto, ale asi už byl jeho čas." Smrt milovaného člověka či zvířete je zvláštní věc, je to, jako když jdete ve tmě po schodech do svého pokoje a myslíte si, že vás čeká ještě jeden schod. Ale on už tam není! Vstoupíte do prázdna a zažijete pocit nepříjemného překvapení. V tu chvíli jsem pochopila, že Bastyho už nikdy neuvidím a začaly mi po tváři téct slzy, které se po chvíli změnily ve veliký pláč. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Ještě asi dva roky jsem neustále viděla vinu v sobě. Myslela jsem si, že kdybych nejezdila k babičce, bylo by všechno jinak. Teď už jsem ale velká a chápu, že to tak nebylo. A také vím, že platí lidové rčení, které říká, že láska sahá až za hrob. Nikdy na Bastyho nezapomenu, tak jako on tam někde určitě nikdy nezapomene na mě.