ZŠ T. G. Masaryka Ivančice, Na Brněnce 1, okres Brno-venkov, příspěvková organizace

Pohled z jedné strany

Dovolte, abych vám pověděl příběh, který se stal mému spolužákovi a mně na konci loňského školního roku.
Jednoho celkem obyčejného pracovního dne jsme se s kamarádem Michalem vraceli ze školy. Jako vždy jsme se bavili o samých hloupých věcech.
Naší každodenní zastávkou je obchod u Janíčků. U nich si vždycky koupíme pití a pokračujeme v cestě. Asi sto metrů od obchodu je rušná křižovatka a právě tam se to stalo...
Došli jsme tam a čekáme na přechodu. Když jsme se ujistili, že všechna auta stojí, vkročili jsme na silnici. A co se nestalo? Jedno auto, které řídila jakási mladá řidička, se náhle dalo do pohybu. Bum! Lekl jsem se a najednou vidím, že Michal sedí na kapotě. Zděšeně jsem vykřikl: „Seš v pořádku?“ Odpověděl, že ano, ale bylo na něm vidět, že se pěkně polekal.
Řidička měla obavy, jestli není zraněný, a chtěla zavolat záchrannou službu. Michal ale tvrdil, že je to dobrý a že si nemá dělat starosti. Nasedla tedy do auta a odfrčela. Já jsem pomohl Michalovi, který po nárazu do auta dost silně „pajdal“, dojít domů.
Za pár minut jsme slyšeli, že jede záchranná služba. Až teď jsme si uvědomili, co se vlastně stalo a že měl Michal z pekla štěstí. Moc nechybělo a záchranka mohla odvážet jeho.
A mé závěrečné ponaučení zní: „Dávejte si pozor při přecházení vozovky! Ani na přechodu pro chodce nemusí být bezpečno!“

J. Ondráček, 8. B


Pohled z druhé strany

Dovolte, abych vás seznámil se svou příhodou, která na štěstí dopadla dobře. To ale musím vyprávět pěkně po pořádku.
Byl nebyl asi před rokem jeden krásný červnový den. Prázdniny přede dveřmi, škola u konce a všichni natěšení, jak to většinou před nimi bývá. Ze začátku vypadal den jako každý jiný. Měl jsem jasný plán. Na chvíli do školy a pak rychle „jump“ do bazénu. Ale to jsem se trochu přepočítal.
„Mami, já už jedu,“ oznámil jsem ráno. Obul jsem kolečkovky a vyrazil do školy. Asi v půli cesty jsem se málem srazil s kamarádem Jirkou. „Nazdar,“ pozdravili jsme se a už jsme mašírovali do školy.
Tam se odevzdávaly učebnice a prováděly jiné formality související s koncem školního roku. Jinak se nic zajímavého nedělo, proto jsem se zasněně díval z okna a snil o vodě, o koupání... Ve škole bylo úmorně, a tak jsem se jen povzbuzoval: „Vydrž ještě hodinu a pak hurá do bazénu!“ Zazvonilo po poslední hodině. „Hurá, konec,“ vyjekl jsem jak praštěný a s Jirkou v zádech upaloval ze školy.
Běh na šedesátku má Jura sice rychlejší než já, ale v úprku ze školy mě ještě nikdy nepřekonal. A právě teď se to stalo. Dorazili jsme k osudnému přechodu. Na dost frekventovanou křižovatku u večerky přijíždí mladá řidička v ještě mladším fordu mondeo. Stojíme na přechodu. Madam zastavuje. Chystáme se přejít a já bohužel vykročuji jako první. Udělám krok... Milé paní zřejmě povolují nervy a k mé smůle také noha na brzdě. Bum! Ha, zrada! Proboha, co dělám na kapotě? Áá, paní bude nejspíš čerstvá řidička! Sesednu a „novácké“ řidičce vmetu přes sklo do očí pár nadávek. Byla taky dost vyděšená a chtěla volat záchranku. Zdálo se, že se nic nestalo, a tak jsem odmítl. Když jsem přebelhal přes přechod (narazil jsem si totiž nohu a docela to bolelo), všimnul jsem si Jirky, který se na chodníku málem udávil smíchem. Ani nevím proč, ale za okamžik už jsem řval smíchy taky.
Asi proto, že všechno dobře dopadlo. Nakonec jsem byl rád, ne že jsem tuto příhodu zažil, ale že jsem ji přežil.

Michal Maštalíř, 8. B