Blížil se konec prázdnin. Po tři dny a noci hustě pršelo, ale pak se z ničeho nic na vymetenou oblohu bez jediného mráčku vyhouplo sluníčko a svítilo jak o život. Bylo teplo a lesy se začaly pařit.

„To je dobře,“ pochvaloval si můj otec, „v sobotu jedeme na houby!“ Hurá, zajásala sestra Marta a poskakovala po kuchyni jak veverka čiperka. Nechápu, proč se až tak moc radovala. Mně se okamžitě vybavila vzpomínka na poslední výpravu, kdy jsme se vrátili hladoví, žízniví, k smrti uchození a nepřinesli jsme skoro nic. Když otec viděl, že nejsem ani trochu nadšený, přesvědčivě řekl: „Neboj, tentokrát rostou! Uvidíš, že to vyjde!“

V pátek večer jsme všechno připravili na sbírání hub. Nezapomněli jsme ani na svačinu a pití. Potom nás otec poslal brzo spát. Protestoval jsem, protože jsem se chtěl dívat na televizi. Ale otec prohlásil: „Když už nás všichni předběhnou a vysbírají to, tak už tam nemusíme vůbec chodit!“ Vzal budíček a natočil ho na půl pátou. „No to si snad děláš srandu,“ pomyslel jsem si. Nedělal, myslel to úplně vážně, a tak jsem zalezl do postele.

Vstávání bylo kruté, snad jen otec byl v pohodě, ale během cesty se mu podařilo vtipnými poznámkami vylepšit náladu i nám ostatním. Přijeli jsme za Zbraslav a zaparkovali auto na okraji lesa. Vzali jsme si všechno potřebné a byl rozchod. Mamka s Martou vždycky chodí spolu, já jsem samostatná jednotka a otec také chodí sám. Vždycky jich najde nejvíc a nejlepší kousky.

Musím ale říct, že houby opravdu rostly a sbírání mě bavilo. Z dálky jsem často zaslechl jásavý výkřik Marty. V poledne byl už můj košík téměř plný a já se pomalu vracel zpět k autu, kde jsme si domluvili čas návratu. Zaslechl jsem, jak se ještě někdo vrací a napadlo mě: „Já budu u auta první!“ Hned jsem zrychlil krok a už jen pár kroků a jsem tam. Bohužel jsem moc nekoukal na cestu, zakopl o nějakou suchou větev a už jsem letěl. Prásk! Ležím na zemi roztažený jako žába. Ještě, že se mi nevysypal košík! „Upadlo ti tělo, synu,“ uslyšel jsem. To se blížil otec. Otočil jsem se po něm a málem mi vypadly oči z důlků. Uviděl jsem obrovského nádherného praváka, jak si sedí v měkoučkém zeleném mechu a představuje se mi ve své kráse a velikosti. No fantastický úlovek! Krásný zdravý hřib. Všichni se seběhli a divili se, protože něco takového ještě neviděli.

Chlubil jsem se s ním a vůbec jsem ho nechtěl nikomu dát. Nakonec však z něho mamka udělala řízky pro celou rodinu. Tak skončil můj nejlepší úlovek v houbaření.