Benito Mussolini

Premiér Fašistické Itálie

Benito Amilcare Andrea Mussolini (29. července 1883 Dovia – 28. dubna 1945 Giulino) byl italský premiér, politik a Duce (česky tzv. "Vůdce", obdoba slova "Führer" z Německa), spolutvůrce a průkopník fašismu.

Studium

Jeho otec Alessandro Mussolini byl nejdříve kovářem v Predappiu a pak majitelem hostince ve Forli, matka byla učitelkou. Rodina byla revolucionářská (Benito byl pojmenován po Benitu Juárezovi). Vystudoval učitelský ústav (1901), poté jeden rok působil jako učitel. Roku 1902 uprchl do Švýcarska, aby se vyhnul vojenské službě. Zde se živil různými nekvalifikovanými pracemi, kupř. pomocník zedníka, téhož roku se stal členem Italské socialistické strany. Podle některých zdrojů se ve Švýcarsku stýkal s ruskými emigranty a s bolševiky, kupř. V. I. Leninem. Když už ve Švýcarsku nenašel žádné pracovní místo, musel žebrat, byl zatčen za potulku a nakonec vykázán ze země.

Politika

Roku 1904 se vrátil do Itálie, kde nastoupil vojenskou službu, kvůli které před tím uprchl. Od roku 1908 byl novinářem, v roce 1912 se stal redaktorem, o dva roky později šéfredaktor Avanti! – novin Italské socialistické strany. V roce 1911 byl zatčen při demonstraci proti italsko-turecké válce.

Fasci, fašismus

Roku 1919 založil svoji organizaci Fasci di Combattimento (tzn. „Bojové svazky“), tato organizace se roku 1921 změnila na fašistickou stranu – Partito Nazionale Fascista. Raný program fašistického hnutí byl ovlivněn socialismem. Požadoval půdu pro rolníky, zastoupení dělníků ve vedení podniků, progresivní zdanění kapitálu, znárodnění půdy a podniků atd. Při smiřování socialismu a nacionalismu převzal fašismus učení Enrika Corradiniho, dle kterého byla Itálie vykořisťována předními evropskými mocnostmi a byla „proletářským národem“. Její boj proti bohatým národům byl stejně naléhavý jako boj dělníků proti kapitalistům. Roku 1921 byl zvolen do italského parlamentu (ještě za Fasci di Combattimento). Údernou silou nového hnutí se staly oddíly (squadry) Černých košil, což byli převážně příslušníci Arditů (přepadové jednotky italské armády zformované v roce 1917 a jejichž charakteristickým znakem byla černá košile). Squadristé zahájili sérii útoku proti odborovým centrálám, sídlům socialistické a komunistické strany a redakcím levicových novin. Terčem útoků se na severu Itálie stala i slovinská a německá menšina. Levice zareagovala formováním úderek jako byli Arditi del Popolo a tak boje v mnoha italských městech připomínaly občanskou válku. Na druhou stranu Mussolini podpořil zabírání některých továren a v roce 1920 se pokusil přesvědčit dělníky, aby ho uznali jako svého vůdce. V roce 1921 navrhl koalici s levicí, což se neuskutečnilo a sjezd fašistické strany přijal dle Mussoliniho rozhodně antisocialistický program.

V Popádí, kde měli fašisté podporu velkých i středních vlastníků půdy, se oblastním velitelům úderek dařilo ovládnout města jako Ferrara, Cremona, Piacenza a posléze padla i významná bašta levice Bologna. Když začátkem října 1922 provedli fašisté výpravy na jih do Neapole a ovládli Apulii, bylo jasné, že další na řadě je Řím.

28. října 1922 zorganizoval Pochod na Řím a vyhrožoval, že svrhne vládu, čímž si vynutil své jmenování předsedou italské vlády. Jako premiér pak zahájil velké reformy, během nichž neustále zvyšoval své pravomoci, od roku 1925 vládl již jako diktátor. V této době začal používat titul capo del governo e duce del fascismo (šéf vlády a vůdce fašismu).

Ve volbách v dubnu 1924 získala společná kandidátka fašistů, nacionalistů a liberálů 64 % a tím ovládla dolní komoru italského parlamentu. Squadristé byli reorganizováni do Milizia Volontaria per la Sicurezza Nazionale (MVSN – milice dobrovolníků pro státní bezpečnost). Poté, co poslanec za socialisty Giacomo Matteotti ve svém projevu napadl regulérnost voleb poznamenané v některých provinciích jako je Veneto, Piemont či Ligurie násilím vůči opozici, byl 10. června 1924 unesen fašistickým komandem a zabit. Muži, kteří ho unesli, byli členy zvlášť násilnického oddílu (squadry) přezdívaného Čeka (Ceka) po Leninově tajné polici, řetěz velení této čeky vedl až do nejbližšího okolí Mussoliniho.

Jeho vláda se poprvé citelně zachvěla, ale poté, co jej podpořili lídři liberální strany a samotný italský král, rozhodl se vyhovět tlaku radikálního křídla ve fašistické straně a 3. ledna 1925 převzal „mravní, politickou a historickou zodpovědnost za vše co se stalo“.