„Druhá světová válka začala tím, že Hitler napadl Polsko.” Přibližně takto se dá shrnout obecné povědomí o počátku největšího válečného konfliktu, jež se odehrál na Evropské půdě a zhruba takto jsme se to učili ve škole.
Jen zřídka se v české veřejnosti najde někdo, komu by se při vyslovení Hitlerova jména ve vztahu k Čechům automaticky nevybavily asociace s „vyhlazováním podřadných slovanských národů“ či výrazy jako „Untermensch“ apod.
„Bankovky sú kryté zlatem”, stávalo kdysi na platidlech vydaných Státní bankou československou. Na dnešních českých bankovkách nic takového není, na eurobankovkách také ne. Otázkou vytvoření stabilního prostředku směny zboží a služeb se lidé zabývají tisíce let.
Ze všech rubrik...
Nepřicházím s osmsetpadesátým traktátem o migrační krizi, ani nechci psát o desorientovaných studentech diskusních věd bez práce – často vedených nešťastníky, kteří se nenarodili doma, nezakořenili nikde a nepatří pořádně nikam –, ani o antikapitalistech nevědomky pomáhajících mezinárodnímu velkokapitálu s úklidem spouště, kterou po světě, aktuálně v Sýrii, dolarový moloch zanechal. O tom už bylo napsáno dost. Kdo se informuje, ten ví, qui bono. Řeč bude o něčem úplně jiném.
U příležitosti včerejšího Svátku zesnulých předků (Ahnenfest/Samhain) uspořádaly sdružené kamarádské spolky v Rakousku pietní akt k uctění památky padlých vojáků obou světových válek. Válka sama o sobě není nic pěkného, nicméně v zásadě platí, že vojáci umírají proto, aby jejich děti mohly žít. O Druhé světové válce to platí dvojnásob, třebaže zvláště zde je třeba diferencovat. Zatímco vojáci států kapitalisticko-komunistické (!) koalice něvědomky umírali za věčný život fiat money (jin) a diktatury proletariátu (jang), válčily spojené evropské a mimoevropské národy pod německou vlajkou s jediným cílem: porazit bolševismus – mezinárodní, národy hubící jed namíchaný v košer kuchyni.
