Jak chtěl čert zůstat mezi lidmi navěky
Dne 4. prosince se mi stala velice zvláštní věc.
Když jsem se vracel domů z města, ozvaly se poblíž slabé otřesy. Po chvíli ustaly, ale brzy začaly znovu a mnohem silněji. Tentokrát se otřásala dokonce i okna.
Sotva jsem přišel domů a chtěl jsem si zalézt pod teplou peřinu, všiml jsme si, že mám doma neznámého návštěvníka. V mé posteli ležel čert. „Jak se máš?“ šklebil se. Připomínal mi rozšklebený citron. Nepůsobil příliš přátelsky, ale v jeho očích jsem vyčetl, že by se u mě nejraději zabydlel.
Po chvíli znovu promluvil: „Jmenuješ se Philip Trotteville? Posílají mě z pekla, abych u tebe přespal.“ Chvíli jsem přemýšlel, pak jsem řekl: „Sice to nejsem já, ale přespat u mě můžeš.“ Donesl jsem čertovi z půdy peřiny a ustlal jsme mu na zemi. Ale ouha! To ne! Zem byla pro čerta pekelně tvrdá, poručil si nocleh přímo na mé posteli. A já jsem mu vyhověl. Čertovi se však po chvíli nelíbilo ani tady. Křikl: „I tahle postel je moc tvrdá, chci měkčí!“ Znovu jsem utíkal do sklepa pro další měkké matrace a těmi jsem mu postel vypodložil. Konečně byl spokojen. Lehl jsem si a spokojeně jsem usnul.
Když jsem se ráno probudil, čert ještě spal. Ale v chalupě jsem měl další návštěvu – tentokrát nebeskou. Přede mnou stál anděl. Promluvil ke mně: „Čert, kterému jsi dnes poskytl nocleh, by u tebe zůstal rád celý život, ale já ti od něho odpomůžu. Až se vzbudí, vezmeme ho společně za ruce a já zařídím, aby se zem na chvíli rozestoupila a vhodíme čerta rovnou zpátky do pekla.“ Nejprve jsem se nezmohl ani na slovo, ale nakonec jsem souhlasil. Přece si neponechám pekelníka doma navěky.
Brzy se čert probudil. Dříve, než se stačil rozkoukat, chytli jsme ho s andělem za ruce a nohy. Anděl vyslovil tiché zaklínadlo a čerta jsme poslali trhlinou v zemi směrem do pekla.
Od těch dob, vždy 5. prosince, chodí anděl s čertem pospolu světem. Anděl čerta hlídá, aby nevlezl opět někomu do bytu a nezůstal ve světě lidí natrvalo. Lidé si vystačí se svými hříchy sami, natož aby v lidském světě ještě zůstal pekelník, který by je naučil novým neplechám.

Čertovská
Čertík Bertík
to je kvítko,
pořád zlobí tatínka.
A ten, kdo mu nadržuje,
to je jeho maminka.
V tajné knize neposedů
Bertík je hned vepředu.
Lucifera bolí hlava.
Chyťte toho nezbedu!

Četr a anděl
Už se blíží nadílka
od Mikuláše a andílka.
Také trochu strachu mám,
neboť i čerti přijdou k nám.
Připravím si básničku
nebo krátkou písničku.
Hodné děti pochválí,
všechny, co neradi zahálí.
Zlobivce však vystraší,
řetězem je poplaší.
Před andělem všichni slíbí,
Mikuláše konejší,
že už budou hodnější.

Jak čert splnil andělovi tři přání
V zapomenutém kousku světa, na samotě, žil jeden velmi hodný čertík Bertík. Neubližoval hodným lidem, naopak se jim snažil vždy pomáhat, ochraňoval je před zlem, tajně plnil jejich přání.
Na jeho konání přihlížel z nebe anděl. Jednoho dne se Bertíkovi zjevil. Čertík se velmi polekal. V první chvíli si myslel, že něco provedl. Byl překvapený, když mu anděl poděkoval za jeho dobrotu. Řekl: „Splním ti za tvé dobré skutky tři přání.“
Bertík si moc přál být člověkem, aby nebyl stále sám. Anděl mu jeho první přání splnil. Z čertíka se stal mladý, švarný jinoch.
Postavil si chaloupku nedaleko lesa a vydal se do světa najít si nevěstu.
Zažil spoustu dobrodružství. Ale žádná dívenka mu na cestách nepadla do oka. Při návratu domů se mu opět zjevil anděl. Ptal se: „Bertíku, jsi spokojený se svým životem?“ Bertík odvětil, že je, ale že mu chybí opravdová láska. Nenašel doposud žádnou dívku, která by ho chytila za srdíčko. Anděl se zasmál a splnil mu jeho druhé přání.
Na louce nedaleko vsi, kde měl Bertík svou chaloupku, uviděl krásnou dívčinu, která vila věnec z pampelišek.
Věděl, že je to ta pravá. Zeptal se jí: „Jak se jmenuješ?“ „Adélka,“ zarděla se dívčina a sklopila studem své krásné oči.
Bertík neváhal a požádal Adélku o ruku. Dívka souhlasila, a tak se vzali, žili šťastně v jejich chaloupce nedaleko lesa a měli spoustu dětí. A co Bertíkovo třetí přání?
To si Bertík ještě stále nechává na zlé časy. A anděl? Denně bdí nad jeho osudem a čeká na čertíkovo zavolání. Stejně tak hlídá i všechny ostatní malé děti a hodné lidi. Nezapomínejte, že andělé jsou strážci našich životů.

Moderní čert a anděl
Každý máme o čertech jiné představy. Někteří si myslí, že v pekle neví, co jsou to vymoženosti dnešní doby, a stále věří, jak nosí rohy, dlouhý ocas a místo boty velké kopyto.
Ale špinaví, neupravení a chundelatí čerti už ve skutečnosti dávno neexistují.
Podle mých představ mají mladí čerti určitě pearcing na očích, jejich uši připomínají natupírované netopýří uši. Krk je jako od husičky, vlasy z tmavé bavlny. Místo pusy dnes nosí zobáky a jazyky jsou jako břitvy. Vždyť také neřeknou nám lidem jen tak něco pěkného. Největší strach jde z jejich ramen. Když na nás pokyne čert rameny, zdá se nám, jako by se na nás valily dva kameny. Místo rukou má dvě psací pera. To aby neustále nehledal husí brk na psaní. Čerti jsou totiž hrozně zapomnětliví tvorové.
Tělo čertů je statné , v nohách mají sílu tisíců kladiv, ocas poněkud rozveseluje jejich pozorovatele, neboť nápadně připomíná opici v džungli. Čertovská anatomie je vskutku na všechno připravená. Aby měli erti při pádu na zadek vždy měkký dopad, je jejich pozadí plné smrkových větviček. Vidle však pekelníkům nechybí ani dnes. Mají je vykládané diamanty a dalšími drahými kameny, aby se ukázali jací jsou kabrňáci. Místo řetězu dnes nosí kosu. A tak nám můžou být dokonce užiteční!
Modernizace však zasáhla i tvory nebeské. Andělé dnes mají zlaté vlasy, zelené oči, nos jako malou bambulku, tvář jemnou jako alabastr. Jejich krček nám připomíná vysokou štíhlou květinu, ramínka mají slaboučká stejně jako křídla. Ta jsou tvořena z peří, což je značně nepraktické, ale zato tradiční.
Když se taková dvojice vydá spolu do ulic, to je, panečku, podívaná!

Dva nerozluční kamarádi
Jednou šel svatý Petr na výlet do hor. Ve stejný čas se také zlý čert vydal pro jednoho hříšníka do nedaleké horské chaty. Oba dva – čert i anděl – se setkali u lávky nad potůčkem. Oba si povšimli, že přes lávku projde jen jeden z nich. Čert zvolal: „Ustup mi, anděli!“ Anděl na to odvětil: „A proč bych měl? Uhni ty.“ Čert začal vysvětlovat, že je mocnější. S tím však anděl ani za mák nesouhlasil. Považoval se za nejmocnějšího právě on sám. Anděl nakonec dostal nápad a navrhl čertovi: „Víš, co? Kdo z nás dřív ovládne a získá člověka, je mocnější.“
Od toho dne hledali, až našli. Bylo to malé děvčátko, které někdy zlobilo maminku a tatínka, jindy bylo naopak ukázkově hodné. Holčička se jmenovala Petruška. Zlý čert ji neustále pobízel ke zlým skutkům. Naváděl ji k rozbíjení oken, vyrušování ve škole a dalším lotrovinám. Svatý anděl jí ukazoval pravý opak, jak konat dobré skutky.
Oba dva – čert i anděl – se snažili získat Petru na svoji stranu. Pokoušeli se o to den co den, rok co rok, až jim oběma došla trpělivost a dohodli se.
Podali si ruku na usmířenou a spřátelili se.
Uvědomili si, že v tomto souboji nemůže vyhrát nikdo z nich, protože jsou jejich síly vyrovnané. Už nikdy od těch dob mezi sebou o moc nezápasí.
Z čerta a anděla se stali navždy kamarádi.

Četr a anděl
Čert je pěkný nezbeda,
zlobí i u oběda.
Naschvály a strašení,
je s ním jenom trápení.

Anděl to je jiná káva,
má rád lidi, radost dává.
Obchází nás každý den,
ochraňuje nám náš sen.
Sametové šaty má,
lidem vždy rád pomáhá.

Oba dva však dovádějí,
když se vrátí zima,
do sněhu se potápějí,
je s nimi velká „psina“.

V pekle, také na nebi
nastávají časy,
kdy zlobivcům vstávají
hrůzou jejich vlasy.

Ať se spolu vydovádí,
komupak to vadí?
Jen čerti s anděly
budou kamarádi.

Čert a anděl
Jednoho prosincového dne, 5. prosince, se Anička a Petr vydali s rodiči na náměstí, aby doma čert naplnil mísy a tašky cukrovím.
Když došli na náměstí, uviděli všude kolem sebe věnečky a ozdoby. Celé náměstí jen zářilo!
Po cestě potkali čerta, anděla a sv. Mikuláče. Čert hned, jak děti uviděl, zařinčel řetězem a počkal, až někdo něco řekne. Anička začala:
„Už je zima, všude sníh,
přijde anděl, Mikuláš.
Kdopak asi půjde s ním?
Přece čertík Tadeáš.“
Vtom Mikuláš zatleskal, přidal se anděl a nakonec i čert, ba dokonce zamával ocasem. Anděl dal Aničce perník. Potom i Petr zarecitoval básničku stejně hezky jako Anička.
Obešli celé náměstí a dětem docházely síly. „Mami, nepůjdeme domů?“ zaprosila Anička a zatahala maminku za kabát. Petr byl také ospalý a tahal maminku na druhé straně. „Dobře, vy moje ještěrky,“ řekla maminka poněkud ospalým hlasem.
A doma? Děti velmi rychle ožily, zvláště když spatřily mísy plné dobrot. „Jéé, čokoláda!“ vyjekla Anička. „Jéé, pomeranče!“ Petr je však zklamáním položil zpět. „Ale vždyť jsou zdravé,“ poučila je máma a uložila pomeranče do lednice. V tu chvíli Petr pohlédl na další mísu plnou cukroví a na pomeranče zcela zapomněl.
Všichni měli z dárků radost. A na co Petr s Aničkou myslí? Na příštího „Mikuláše“.

Čertík a andílek
Jednoho dne se narodilo v pekle malé čerťátko a andělům v nebi malý andílek. To bylo radosti a slávy!
Po chvíli se ale zjistilo, že není všechno, jak má být. Čertík měl malá křidélka a andílek černé kopýtko. Co teď? Blížil se Mikuláš a s ním nadílka. Čertíček a malý andílek měli poprvé sestoupit do světa lidí. Ale co se nestalo? V jedné chaloupce čekal na čerty s obavami Honzík, Nikolka a Vojtíšek. Velmi se báli, protože občas zlobili. Co kdyby si je čert chtěl odnést s sebou do pekla. Když však děti uviděly čertíčka s křídly a andílka s kopýtkem, začaly se smát. Všichni nebyli k utišení a bylo po strachu. Mikuláš se rozhodl, že musí četíkovi a andělovi poradit, jak se jich můžou zbavit. „Vydejte se hledat kouzelnou babičku,“ řekl. Nakázal: „Rozdělte se s babičkou a doufejte, že Vám za to splní Vaše přání stát se opravdovým čertem a andělem.“
A tak si oba vzali buchty a vydali se do světa. Šli a šli, až se dostali do hlubokého lesa. Nikde ani živáčka, jen z chaloupky na mýtině se ozývalo silné chrápání. Když se čertík podíval okénkem do stavení, spatřil vlka s obrovitým břichem. Vzpomněl si na pohádku O Červené Karkulce a svitla mu naděje, že konečně pomůže nějaké babičce, která by ho mohla zachránit. Hned se pustil s andělem do díla. Osvobodili nejen babičku, ale i Karkulku. Babičce nabídli výborné poutní buchty a čekali, zda jim za to splní tři přání. Stalo se. „Já bych chtěl mít kopýtko,“ řekl čertík. Poté se ozval andílek: „Mohl bych také získat zpátky svoje křidélka?“ Obě přání byla vyslyšena.
Čertík dostal zpět své kopýtko, andílek křídla. Co jiného si přát na závěr, než být co nejrychleji zpět doma. A stalo se. Od těch dob jsou čert a anděl nerozluční kamarádi.

Bonifác a Andělka
Čertům odjakživa velí Lucifer a andělům Mikuláš. Já však znám čerta Bonifáce a Andělku, kteří jsou již vysloužilí, a tak si velí sami. V pekle ani na nebi totiž není pro staré čerty a anděly dostatek místa.
Byl rok 2008, když ti dva na sebe narazili. Dalo by se říci, že to byla láska na první pohled. Neváhali dlouho a vzali se. Čas ubíhal a kvapem se blížil Mikuláš. Bonifác začal Andělku zlobit. Nemohl si zvyknout, že už o něho nikdo nestojí, chybělo mu odnášení zlobivých dětí do pekla. A pak dostal nápad! „Udělám si malé peklo přímo u nás doma,“řekl. Do Mikuláše však zbývaly jen dva dny. „To už nestihneš,“ lamentovala Andělka. Pojď se mnou raději nakoupit dárečky pro hodné děti. Ale kdepak! Bonifác si stál za svým.
Shromažďoval uhlí z celého sousedství a stavěl si vlastní tmavou pekelnou jeskyni. Ještě že nebyla Andělka doma. Když se vrátila z nákupů, zhrozila se. Měla s čertem tichou domácnost, za trest musel chodit na nadílku a s ní obdarovávat hodné děti. Na oko svou ženu poslouchal, ale svého plánu se stejně nevzdal. Takto to trvalo celých 8 let.
Vše se změnilo v roce 2019. Bonifác měl konečně pekelnou jeskyni hotovou. Chtěl svoje dílo ukázat všem svým kamarádům a uspořádat velkou oslavu. Ale měl strach, že se bude Andělka zlobit a zakáže mu to. Jeho žena si lámala hlavu, proč je tak zamlklý. „Já jsem ale hloupá! Vždyť já vždycky na Mikuláše zapomenu Bonifáce také obdarovat, proto je tak smutný!Musím to napravit.“ A tak mu jeho velké přání vyplnila. Dovolila mu mít doma vlastní peklo. Měla jedinou podmínku. „Já sama budu děti peklem provázet, strašit můžeš, ale jen trošičku,“ řekla. Bonifác se vším souhlasil. Od těch dob se vždy před mikulášskou nadílkou otevírá Bonifácovo domácí peklíčko. Andělka nachystá mísy dobrot pro hodné děti a Bonifác postraší velké zlobivce.
Tak to chodí již desítky let. Andělka s Bonifácem spolu žijí šťastně, a dokud nezemřou, nikdy na nás 5. prosince nezapomenou.