Opět nabízíme tři pěkná řečnická cvičení, tentokrát od žáků 7. B.

Vzpomínka
Tenkrát jsem na světě mohla být třetím, nanejvýš čtvrtým rokem, a stačil mi jeden den na utvoření vzpomínky, která mě bude nejspíš provázet již celý život. Mohu předpokládat, že netušíte, o čem tu mluvím. Povím vám tedy, co se to tehdy událo.
Den hřály už od samého rána teplé sluneční paprsky. Bylo léto. Teplé léto. V těchto chvílích lidé hledají způsob, jak uniknout před úmorným vedrem, a naše rodina není natolik odlišná od jiných, aby se nesnažila o totéž. Se skvělým nápadem projet se do klimatizovaného nákupního centra proto souhlasili všichni.
Jelo se nakupovat. Při štěstí, které se nás drželo, jsme sehnali vše potřebné, ale pořádně nám vyhládlo. Obvykle se nenaskytlo moc příležitostí k návštěvě dobrého, leč nezdravého fast foodu, a to byl asi důvod, proč jsme se chtěli najíst zrovna tam.
Pojedli jsme a vtom se to stalo! Spatřila jsem ji – výlohu s hračkami. Barevnou a svádějící. Úplně jsem zapomněla na okolní svět a šla si ji prohlédnout pěkně zblízka.
Jakmile mne koukání omrzelo, nastal čas se vrátit. „Ale ne! Kde jen… Co budu dělat?“ prošlo mi hlavou. Cítila jsem se osamělá a ztracená, jako čerstvě narozené ptáče, co právě vypadlo z hnízda. A divíte se?! Vždyť jsem se ztratila! U jídelního stolu totiž už nikdo z naší rodiny neseděl.
V panice mě nenapadlo nic lepšího, než lítat po „obchoďáku“ jako splašená koza a hledat svou zatoulanou rodinu. Hledání se jevilo bezvýsledně a ze zoufalství mi vhrkly slzy do očí. Můj smutek přilákal pár postarších lidí. Ti se mne soucitně otázali: „Co tu děláš tak sama?“ Seznámila jsem je s celým svým příběhem. Padl verdikt. Půjdeme spolu do kanceláře, kde oznámí ztrátu dítěte.
Při cestě do samého srdce obchodního domu se stala naprosto nečekaná věc. Naproti nám se objevila moje milovaná rodinka. Z radosti, plná smíšených emocí, jsem se jim vrhla do náruče. S díky mým zachráncům jsme opustili „ráj obchodů“.
Mé zděšení z toho, že jsem se ztratila, bylo tak veliké, že se mi nesmazatelně zapsalo do paměti. A od té doby se mohu dělit s ostatními o tento příběh, jako nyní s vámi.

Poprvé na čekané
Na hodinu slohu jsem si připravila řečnické cvičení na téma Byla jsem svědkem. Povyprávím vám, jak nás strejda vzal na čekanou.
Skončil červenec a čas vyhrazený pro srpen se též neodvratně tenčil. Se srpnem končily i prázdniny u babičky. Naše rodina ze strany táty je plná policistů a myslivců. Také strýc chodívá často s puškou do lesa, takže mého mladšího brášku Michala napadlo, že by nás mohl vzít brzy ráno na čekanou.
Souhlasil a já s mým bratrem jsme se začali těšit na následující den. Zhruba ve čtyři hodiny ráno jsme všichni tři vyjížděli ze dvora prarodičů v dědově džípu do temného tichého lesa. Projížděli jsme kolem lesíku po polní cestě, ale i když jsme ještě zdaleka nebyli u hlavního cíle, potkali jsme zajíce a několik srn.
Nakonec strýc zastavil u nevelkého lesního porostu s vysokou trávou a dal povel k výstupu z auta. Obešli jsme hustě zarostlý cíp lesa a dorazili jsme k malému posedu. Namáhala jsem si své ospalé oči a snaživě jsem upírala pohled do řídnoucí tmy.
Okolo páté hodiny přišel ten dlouho očekávaný okamžik. Někde za lesíkem zašustila tráva. Strýc se okamžitě otočil a řekl: „To jsou prasata!“ V tom šeru bylo mé vidění omezené, ale velké černé skvrny se v jetelině přehlédnout nedaly. Byla tam jedna bachyně a za ní běželo asi šest selat. Těsně za tou drobotinou pobíhali tři lončáci. Věděla jsem, co brzy přijde. Čekala jsem. Stále ticho. A pak bum!!! Strýc se snažil co nejrychleji opět nabít, ale nestihl to. Všichni byli pryč. Trefil se? Nikdo z nás nic neviděl.
Začalo se rozednívat a několik metrů před námi stála srna a ještě dál srnec. Ovšem můj bratr začal mluvit příliš nahlas a srna se vyplašila. Běžela, běžela a náhle jakoby o něco zakopla. Strýc poznamenal: „Tam bude určitě prase.“ Byla jsem radostí bez sebe. Jen málokdy prasata přijdou, ale ještě méně často se podaří trefit na správné místo, kam divočáci vycházejí. Slezli jsme z posedu a strejda vyvrhl prase, které leželo uprostřed jetelinového pole.
Babička ani dědeček tomu nemohli uvěřit. Pro mě to byl nezapomenutelný zážitek, který bych si chtěla příští prázdniny opět zopakovat. A roční prasátko? To skončilo v guláši, na kterém jsme si velice pochutnali.

Byla jsem svědkem
Na řečnické cvičení jsem si vybrala téma Byla jsem svědkem. Myslím si, že každý by si přál, aby nemusel být svědkem nějaké nehody. Já jsem ji málem zažila a nechtěla bych si už nikdy v životě tenhle den zopakovat. Mohu vám však o tom aspoň vyprávět.
Někdo z vás možná máte v rodině sourozence a musíte se o ně starat. Někdy je to těžké, ale chcete udělat rodičům radost a potěšit je. Já samozřejmě taky, takže občas hlídám svoji menší sestřičku Šárinku. Jednou jsem ji po vyučování musela jít vyzvednou ze školky. Jelikož měly být o víkendu hody, chtěly jsme se podívat na kolotoče. Byla tam autíčka, vikingská loď, houpačky, malý řetízkáč a ovšem i plno sladkostí pro naše nenasytná bříška.
Jenomže se stalo něco, co bych už nikdy, vážně nikdy, nechtěla zažít. Šly jsme se sestřičkou přes školu a kolem přechodu. Šárka měla rozvázanou botu, a tak jsem se k ní sklonila a chtěla jsem jí spravit tkaničku. Skrčím se a najednou Šárka nikde! Volám: „Šárko, kde jsi?“ No, řeknu vám, ti malí neposedové jsou pružní jako had. Dostanou se i přes vás, ani nevíte jak. A já ji najednou vidím, jak jde po silnici. Rychle utíkám k ní. Jenže z dálky zrovna jede auto! Kam teď? Co mám dělat? Jako kdybych zachraňovala celý svět. Auto se řítí k nám! Utíkám se Šárkou ke kraji silnice jako o závod. Bojím se. Srazí nás? Au, bude to bolet!
Stihly jsme to tak tak. Obě dvě jsme byly tak vyděšené, že se mně i při chůzi zpátky domů podlamovala kolena. Otřesný zážitek, ale obě se Šárkou máme veliké ponaučení. Raději budeme spolu chodit jinou bezpečnější cestou.
Jsem ráda, že mám svoji mladší sestru a za nic na světě bych ji nevyměnila. Kdyby se něco podobného stalo i vám, tak hodně štěstí.