Zase něco ze slohových sešitů. Na začátku každého školního roku v první hodině slohu bývá vypsáno několik zajímavých témat, z nichž si žáci jedno vyberou na řečnické cvičení. Každý týden, vždycky na začátku hodiny, jeden žák přednese svoji práci. Spolužáci ji zhodnotí a rozhodnou, jestli její úroveň je taková, aby mohla být zveřejněna na internetových stránkách školy.
Přečtěte si tři řečnická cvičení žáků VIII. B. Jedno na téma Pravdivost přísloví se potvrdila, dvě na téma Poprvé na...

Pravdivost přísloví se potvrdila
Probouzím se. Konec školy! Začíná víkend! Paráda! Den jako dělaný k tomu, abych provedl něco svému mladšímu bratrovi. Oblékám se a jdu na zahradu. Myslím na svůj ďábelský plán.

Přicházím do dílny. Hmmm, co to tu máme? Vidím velikou lopatu, železné hrábě, špičatý rýč ... Počkat! Mám to! Tom, můj bratr, se dnes určitě půjde houpat na houpačku a já mu před touto atrakcí vykopu jámu, aby zakopl. No nejsem génius?!

Beru rýč a dávám se do díla. Hlavou se mi honí: „Týjo! To je ale báječný nápad! Uvidíme, co na to řekne brácha!“ Hotovo. Konečně!

Vracím se domů. Všichni už vstali. Výborně! To se mi hodí. Pozdravím a nenápadně prohodím: „Tak co dneska budeme dělat?“ „Uvidíme. Ale nejdřív skoč na zahradu pro pár jahod,“ odpoví mi mamka. Jdu a cestou myslím na houpačku, na jámu, na svůj plán a na to, jak ho ještě zdokonalit. Přemýšlím, přemýšlím... A najednou bum! Bác! Šílená bolest! Mám štěstí, že jsem si o okraj jámy pouze odřel část nohy. Kulhám domů a z levé dolní končetiny se mi proudem valí krev.

Rodiče mi krvácející ránu ošetřili a samozřejmě chtěli vědět, kde jsem k takovému „parádnímu“ zranění přišel. Napřed jsem se vykrucoval, ale nakonec jsem musel s pravdou ven. I přesto, že jsem byl tehdy ještě malý a nedomyslel jsem, jaké zranění mohu bratrovi způsobit, trest mě neminul.

A přísloví? To je jasné: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.Maroon“ A to v tomto případě platí opravdu, ale opravdu doslova. Už nikdy takovou hloupost neudělám.

Poprvé na lyžích
Dnes je 5. prosince, venku je chmurné počasí, a abych vám zlepšila náladu, připravila jsem si řečnické cvičení na téma Poprvé na lyžích. Doufám, že se vám bude líbit.

Je to už hodně dávno, když jsem se učila jezdit na lyžích. Byly mi přibližně tři roky. Základní škola Neslovice každoročně pořádá lyžařský výcvik v Jeseníkách. Toho roku jsem jela na hory i já se svými rodiči. Byli jsme ubytováni na chatě Barborka. V blízkosti můžeme nalézt nejvyšší horu Hrubých Jeseníků Praděd nebo Petrovy kameny. Je to tam velice krásné.

Ale konec o horách a hurá na svah! Mým dočasným instruktorem byl pan Odehnal, který mě učil základní lyžařské manévry. Pro malou tříletou panenku, jako jsem byla tehdy já, byly začátky těžké a namáhavé. Sotva mi ráno rodiče obuli lyžařské boty, hned jsem musela vyšplhat na zářivě třpytivý svah a trénovat. Po pár dnech jsem byla tak strašně unavená a vyčerpaná, jako bych kdoví jak dlouho nespala a neodpočívala.

Toho dne opět. Nasadit lyže, vystoupat nahoru a sjet dolů. Zvládla jsem ujet asi do poloviny kopce a pak se to stalo. Jedu, jedu... A po chvilce, když jsem neudržela balanc, spadla jsem na kopec mokrého a zmrzlého sněhu. Bum! Zůstala jsem ležet bez hnutí a bez jakýchkoliv známek života. Pan Odehnal ke mně urychleně přijel, a protože jsem nereagovala, zavolal všechny učitele a samozřejmě i rodiče. Nikdo nevěděl, co se děje. Říkali si: „Proboha, je mrtvá? Žije vůbec!“ Snažili se mě probudit, ale marně. Nešlo to. Všichni u mě stáli a dívali se na mě.

Bylo napjaté ticho a najednou jsem nečekaně hlasitě zachrápala. Chrrr! Všichni se lekli, ale přitom byli rádi, že jsem živá. Spadl jim velký kámen ze srdce a po chvilce se začali smát. Já jsem se dívala, ale nechápala jsem, čemu se smějí a proč vůbec ležím na zemi. Všem kromě mě to bylo jasné. Normálně jsem usnula na svahu. Zanesli mě na chatu a celou příhodu mi zrekapitulovali. Nakonec byli všichni rádi, že se mně nic nestalo.

Jsem strašně ráda, že jsem se naučila lyžovat. Hrozně mě to baví a myslím, že jsem v tom dobrá. A když přichází zima, těším se, až si po roce školní námahy zase pořádně zalyžuji.

Poprvé na lyžích
Jelikož byla zima roku 2003 velmi chladná a mrazivá, napadalo velmi mnoho sněhu. Mamka s taťkou usoudili, že je ten správný čas na to, abych se naučil lyžovat. Vydali jsme se tedy do zimního lyžařského střediska Pustevny vMoravskoslezských Beskydech.

Hned druhý den po příjezdu na hory naše cesta směřovala ke sjezdovce pro nejmenší lyžaře. A poprvé jsme se spolu setkali. Já, bezmocné čtyřleté dítě, a sjezdová dráha pokrytá třpytivým sněhem, který zářil jako nádherná hvězda.

Táta mi pomohl dostat se do lyžařských bot, což nebylo vůbec jednoduché, a tím pádem jsme strávili dobrou čtvrthodinku nekonečným obouváním bot a nasazováním lyží. Následně začali s „nazouvací hrůzou“ i moji o dost zkušenější rodiče.

Jenže moje netrpělivost a touha po lyžování byla velmi silná. Stál jsem na kraji svahu a maminka s tatínkem ke mně byli otočeni zády. Jednu lyži jsem zkoušel dát do vzduchu, jenže ta druhá se rozjela... Já si to namířil šusem rovnou dolů z kopce. Co se to děje? Hlavou se mi honily hrůzné myšlenky. Jak tato zběsilá jízda skončí? Áááá!!! Nevěděl jsem, jakým způsobem bych mohl zastavit. Moje rychlost se zvyšovala. Slyším tátovo volání: „Už jedu za tebou!“ Nakonec jsem ztratil rovnováhu a skončil v obrovské hromadě sněhu přímo pod lyžařskou sjezdovkou.

Ihned poté za mnou přijeli oba rodiče. Nejdříve byli vystrašeni, jestli se mi něco nestalo, ale když zjistili, že jsem úplně v pořádku, řekli: „Tak na první jízdu to nebylo vůbec špatné!“

Lanovka nás vyvezla až nahoru a naše zimní dobrodružství pokračovalo vesele dál.